SKOTSKOU VYSOČINOU NA LODI

Do Skotska nás nezlákala whisky, dudáci , osamělá krása skotských hor s nekonečnými horizonty zelených vrcholků, ocelově se třpytící horská jezera, romantické hrady a zámky v decentně udržovaných parcích a rozervaná mořská pobřeží – i když nic z toho jsme při cestě z Edinburghu na sever k cíli naší cesty očím neodepřeli. Důvod naší výpravy do tak vzdálené končiny byl veskrze účelový: na motorové jachtě proplout „Kaledonským kanálem z jednoho konce na druhý a zpět“.
Ve Velké Británii je asi 3 300 km historických vodních cest – splavněných řek a umělých kanálů – udržovaných a používaných dnes z větší části pouze pro turistickou a sportovní plavbu. Na Skotsko z toho připadá jen nepatrná část, asi 300 km. Ovšem atraktivitou krajiny, kterou jsou vedeny, převyšují ty anglické. A opravdovou perlou britských vodních cest je Kaledonský průplav, vybudovaný napříč skotskou Vysočinou. No nejeďte tam, je-li vaším hobby „canalboating“.

 

Kaledonský průplav

Kde je, kdy a proč byl Caledonian canal postaven? Nejlepší je volně citovat dobové novinové zprávy.
Pro vybudování lodního kanálu napříč severním Skotskem byly v roce 1800 pádné důvody. Upadající ekonomika potřebovala nový impuls a angličtí loďaři volali po spojení z jedné strany Británie na druhou bez ohrožování loděmi napoleonské Francie…Stavitel Thomas Telford, který vypracoval návrh průplavu, byl na vrcholu své slávy. Proto nepřekvapilo, že jeho projekt byl v roce 1802 komisí příznivě přijat. Nákresy byly podrobně zpracované, průplav byl navržen pro velké námořní lodě – ne jako klasické anglické kanály pro úzké nákladní bárky – a protínal skotskou Vysočinu s využitím slavného jezera Loch Ness.
A zpráva o padesát let později. Velkorysost, s jakou byl budován – nasazení strojů a dělníků, množství přemístěné zeminy a skal – předurčily Kaledonský průplav stal se pozoruhodným dílem. Průplav má 29 zdymadel, která ovšem jsou oproti původnímu projektu o něco užší. A cena, po dokončení v roce 1822, téměř třikrát převýšila původní rozpočet. I hodnocení provozu kanálu není úplně příznivé – nemohou jím proplouvat lodě té velikosti, jak se původně očekávalo. Projekt také nepočítal s nepřízní počasí. Na větrné skotské Vysočině se mnohdy na dlouho stane průplav, umístěný do hlubokého údolí, větrným tunelem, který lodě mnoho dní zadržuje, takže častokrát raději plachtí původní cestou kolem severního Skotska. Nicméně kanál je považován za triumf technického umu.
Tolik dobové zprávy. Co dodat? Snad jen několik technických parametrů dodnes perfektně udržovaného kanálu s čilým turistickým provozem. Celková délka vodní cesty, od moře k moři, od severovýchodu k jihozápadu, od Inverness k Fort William, je 88 km, z toho uměle prokopaný průplav 32 km, zbytek cesty tvoří protáhlá jezera Loch Ness, Loch Oich a Loch Lochy, hezky vhodně seřazená v hlubokém údolí Grand Glen. Nejvýše položeným je prostřední Loch Oich, 32m n. m. Tento výškový rozdíl oproti moři musí nahoru a dolů překonat plavidla pomocí zdymadel, ve třech místech spojených do zdymadlových schodišť. Osmistupňové „Neptunovy schody“ u Fort William stojí i dnes za shlédnutí, natož za proplutí lodí. Úctyhodný je i z hlediska doby výstavby rozměr zdymadlových komor: délka cca 45 m, šířka 10 m a možný ponor lodí 4 m.
Co však dnes činí Kaledonský průplav magnetem pro „sportovní lodníky“ z celého světa, je úžasná scenérie okolní drsné krajiny, jedinečná ve světě vodních vnitrozemských cest, a možná i touha poznat domov bájemi tolik opředené lochneské příšery.

S Nessie pod nohama

Zjeví se zrovna nám? Jak bude vypadat, nikdo ji dosud neviděl. Nebude větší než loď? A panečku, co když se mi ji podaří ulovit? Vyplatí mi skotský pivovar Guinness desítky let vypsanou odměnu půl milionu liber? Co s těmi penězi udělám……konec, dost! Podobně se snad každému mihne v hlavě pár prchavých myšlenek, když se před ním po několika mílích plavby po kanále poprvé otevře nekonečně dlouhé a úzce sevřené jezero Loch Ness. Ale to zároveň přichází chvíle začít se řádně věnovat řízení lodi a navigaci na téměř vždy větrem zvlněné jezerní hladině.
Aby se tento okamžik mohl uskutečnit, předchází mu něco málo organizování výpravy. Především objednání lodi, na které se plavíme. Není to nic složitého: pár hodin na internetu při hledání vhodné společnosti, která motorové jachty pronajímá, výběr lodi, několik e-mailů při domluvě termínu a zaplacení pronájmu. Takže nakonec jsme si jedno červnové pondělní odpoledne převzali bez problémů od charterové společnosti Caley Cruisers v Invernessu jeden z jejich „castlů“ – RATTRAY CASTLE – vlastně osmimetrovou motorovou loď z jejich početné flotily, kde každá má jméno po nějakém skotském hradu. A vzhůru na sedmidenní plavbu.
A abych nakonec nezapomněl na Nessie, jak jí místní důvěrně říkají – žádná příšera či obluda či nestvůra. Jsou rádi, že ji mají, ale až tak velký humbuk kolem ní nedělají: jedno museum, fotky ve všech prospektech o Highlandu, pár pohlednic a spousta roztomilých zelených plyšových „zvířátek“ v obchodech. To je tak z celé fámy všechno. Ale turistický ruch to zvyšuje úspěšně.
Daleko větší neznámá při plavbě po jezerech Grand Glen není ani tak možnost zjevení se „lochnesky“, jako přítomnost vhodného počasí.

Počasí nás nezlomilo

Je možné o něm – o skotském počasí – utrousit pár slov, povídat třeba celý večer, vždy však nejlépe v minulém čase. To se trefíte. Skotové radí: Když se zhorší počasí, počkejte dvacet minut a bude opět pěkně. Což samozřejmě platí i naopak.
Když jsme v červnu odjížděli do severního Skotska, měli jsme základní informace typu průměrná denní teplota cca 17°C, počet srážkových dnů v červnu 12 a déle předpověď počasí na pár dnů dopředu, která nebyla nikterak špatná. Z Čech jsme odjížděli z třicetistupňových veder, ale už v Edinburghu jsme z trajektu vyjížděli za deště a s dvěma vrstvama oblečení navíc. Těsně před vyplutím jsme se ještě poptávali po nějaké předpovědi počasí, pokud možno místní a důvěryhodné, ale z podezřele vyhýbavých odpovědí nám došlo, že Skotové jsou šetrní i v těchto sděleních a na počasí asi hledí jako na něco, o čem nikdo neví „ani hodiny, natož dne“.
Od druhého dne plavby se obloha „zatáhla černým suknem“ – my otevřenou palubu modrou plachtou – a vodou nacucané souvislé mraky uzavřeli ve spolupráci s okolními „šestistovkami“ celé stokilometrové údolí sluncetěsným příkrovem. Čerstvý jihozápadní vítr vytvořil v tomto tunelu trvalý průvan jako ve starém hradu a co chvíli hnal proti lodi jednou drobné mrholení, podruhé liják jako z konve či jinou mokrou plískanicí. Nejprve jsme několik hodin čekali na ono dvacetiminutové pravidlo. Potom manželka nasadila svoji oblíbenou teorii, že špatné počasí na začátku dovolené se musí překonat, neboť jen zkouší co vydržíme a pak nám to vynahradí. V polovině plavby však byla při pohledu na oblohu zamlklá až trudnomyslná a i já jsem začal pochybovat o „skotské spravedlnosti“.
Když už to skoro vypadalo, že celou plavbu strávíme ve „vlhké černé díře“, stal se zázrak. Slunce, stále tušené nad vrstvou oblačnosti, najednou odtrhnulo pár mraků a zasvítilo v plné síle. Vše předchozí zapomenuto pro jeden okamžik: kolem se rozzářilo nepřeberné množství odstínů zelené – od měkkých tónů na travnatých pastvinách až po temně sytou okolních lesů. Tu zeleň rušily jen křiklavě žluté trsy janovce a rozkvetlý vřes, ta úžasně jemná fialová….. Ne, natrvalo se počasí nezlepšilo. Ale slunce se stalo častějším hostem a i to deštivé počasí jsme začali chápat jako nezbytnou podmínku barevné krásy kolem. Tak jsme se přizpůsobili.

Na palubě

S manželkou jsme při plavbě po kanálech už sehraná dvojka. Obvykle býváme trojka – s naší jezevčicí Ajdou (ale psi do Británie mohou až po nesmyslně dlouhé karanténě na hranicích). Já se věnuji řízení lodi, manželka plavčíkuje. A věřte, že při větším počtu obvykle samoobslužných zdymadel na jiných kanálech není plavčíkům co závidět. To ovšem na Kaledonském kanálu nehrozí. Na všech zdymadlech jsou obsluhy, a to velmi ochotné, které se vám postarají i o vyvázání lodi v komoře.
První den jsme během pozdního odpoledne absolvovali plavbu, seznamujíc se s lodí a „terénem“, do krásného přístavu pod zříceninou hradu Urquhart castle, kdysi jednoho z největších skotských hradů. Jeho silueta se vystavuje k obdivu jak ze břehu, tak při dlouhém objezdu po jezeře. Večer prvního dne, jak už to bývá zvykem, je malé technické dobrodružství. Začíná vaření, mytí nádobí, sprchování,….a je nutné si zopakovat umístění a funkci všech těch spínačů pump a světel a uzávěrů plynu pro vařič a ledničku, jak vám to rychle a stručně vysvětlili při přejímce lodi. Zkušenosti z minulých lodí vám pouze připomenou, že ten „knoflík“ někde být musí.
Další den doplouváme bez spatření Nessie na konec Loch Ness a čeká nás první kanálové zpestření plavby – překonání pětistupňového zdymadlového schodiště ve Fort Augustus. Po dvouhodinovém čekání – snad až se sjede dost lodí – jde vše ráz na ráz, dvanáct jachet v komoře najednou. Přesto se stoupá asi půldruhé hodiny za „kontroly“ početné skupiny zvědavých suchozemců.
Několikahodinové souvislé plavby po kanále či po jezeře nebyly nikterak nudné – okolní krajina a projíždějící lodě nabízejí neustále něco, co stojí za pozornost. To ovšem neplatilo ve středu, kdy jsme plné soustředění museli věnovat „boji s rozbouřenými živly“. Více než metrové vlny a silný protivítr byly takřka na hranici možnosti lodi. Taky když jsme se druhý den zmínili před jedním „zdymadelníkem“, že jsme středu odpoledne strávili plavbou přes Loch Lochy, výraz jeho tváře nevyjadřoval jen údiv a překvapení, ale i něco jako že „neznalost hříchů nečiní“.
Na Kaledonském průplavu není možné přistát a nocovat kdekoliv. Pro tyto účely slouží několik přístavních mol, zřízených obvykle na pěkných a zajímavých místech a vybavených kvalitními sociálními zařízeními – a jsou bezplatná. A tak máte možnost věnovat se nejen plavbě, ale i výletům do okolí. V přístavu Fort William jsme strávili celý den. Chtěli jsme ho využít jako výchozí bod ke zdolání nejvyšší hory Británie – Ben Nevisu – ale pro naprostou nepřízen počasí jsme to vzdali. Ale nebyl to ztracený den. Fort William jako turistické centrum západní Vysočiny stojí za shlédnutí.
Ale to už jsme museli nastoupit zpáteční cestu. A i když plujete po stejném kanále, po stejných jezerech, máte pocit, že to neznáte. Pohledy, které se otevírají obráceným směrem, jsou úplně jiné, jiné je počasí, vítr fouká tentokrát do zad, potkáváte jiné lodě. A ve zdymadlech, kde jste dříve stoupali nahoru, tentokrát „jedete z kopce“.
Do cílového přístavu jsme v neděli večer dorazili včas a v pořádku. Loď vydržela a my taky. Když jsme v pondělí dopoledne opouštěli „my boat, my castle“, marínu a nakonec i Inverness, počasí se začalo viditelně zlepšovat. Což bylo dobře, neboť na lodi se déšť snáší o trochu lépe než při cestování autem.

 

Červen 2003

Charter: www.caleycruisers.com