LODÍ PO SCHODECH

Před mnoha lety Pavlína Filipovská ve známé písničce zpívala:“Kapitáne kam s tou lodí, nevlečte ji do poschodí…“. Tehdy jsem považoval tahání parníku do patra za pěknou blbost. Ale od června mám s touto činností docela reálnou zkušenost. Pluli jsme lodí nejen „po schodech“, ale i „výtahem“. Kde? Na jednom vodním kanále ve Francii.

Ve Francii dnes existuje pozoruhodná síť vodních cest, jejichž délka dosahuje více než 8500 km. Tvoří ji splavněné a kanalizované řeky a uměle vybudované průplavy. Historie těchto cest začíná těsně po roce 1600, hlavní rozvoj zaznamenaly v 1. polovině 19. století a do současnosti prodělaly další velké změny. Mnohé byly zrekonstruovány pro plavbu velkotonážních říčních lodí, ostatní spolehlivě slouží regionální dopravě a v posledních letech stále populárnější plavbě rekreačních plavidel.
K atraktivnosti francouzských vodních cest pro vodní turistiku přispívá i jejich krajinářská hodnota. Procházejí vesměs oblastmi, které jsou lákadlem i pro „suchozemské“ turisty, toulající se zemí vína, sýrů a historie.
Není tudíž snadné, pokud se rozhodnete pro plavbu Francií, vybrat si pěkný úsek, když můžete za týden ujet tak 150 km. My jsme se nakonec rozhodli pro kanál Marna-Rýn (Canal de la Marne au Rhin), bohatý především na technické zajímavosti, s výchozím přístavem ve Štrasburku.

 

Začátek plavby

Loď jsme si převzali v pondělí odpoledne v loděnici pár kroků od monumentálních budov Evropského parlamentu a Evropského soudního dvora. Byla to klasická „kanálová“ loď jménem Riviera, vybavená vším potřebným pro naprosto nezávislý pobyt a pohodlnou plavbu: ložnicí, kuchyňkou, sprchou, WC, lednicí, otevřenou palubou apod.
Po krátké seznamovací plavbě jsme hned vyrazili, protože úsek kanálu v délce 65km, který jsme hodlali během týdne „splout“ tam i zpět, je časově dost náročný. V jednom směru nás čekalo 33 zdymadel, jedno lodní zdvihadlo a dva tunely.
Kanál Marna-Rýn byl vybudován v letech 1838 až 1853 pro spojení Rýna s pařížskou dopravní oblastí. Celý je dlouhý 314 kilometrů a pro překonání terénních převýšení na něm bylo postaveno 178 zdymadel a čtyři tunely. Vodou je napájen z několika říček a hlavně ze soustavy jezer ve vrcholové části. Je široký zhruba 15 m a ze léta existence dokonale splynul s krajinou a je už součástí vesnic a městeček, kterými prochází.
Po celé cestě nás stále překvapovala takřka parková úprava břehů a okolí, květinami vyzdobené „strážní“ domky na zdymadlech a možnost zakotvit a přenocovat kdekoliv se nám zalíbilo. Samozřejmostí byla i perfektní asfaltová stezka podél, která se neustále hemžila cyklisty, běžci a bruslaři „na kolečkách“.

Plavba aneb vzhůru do hor

Zpočátku probíhá plavba docela poklidně. Kanál se vine úrodnou alsaskou nížinou a jen občas, zhruba po 4 až 5 kilometrech, jej zdymadlo zvedne o 2,5 metrů výše. Nákladní doprava je velmi řídká, denně jsme potkávali tak dva velké nákladní čluny. Ale již druhý den se před námi začala zvedat zelená hradba pohoří Vogézy. Marně jsme očima hledali nějakou sníženinu, kudy se asi těmi horami „protáhneme“. Záhy nám došlo, že musíme přes ně.
V městě Saverne, jakmile kanál „proteče“ jezírkem v parku překrásného zámku Rohan, to začne. A aby to opravdu bylo jasné, následující zdymadlo je dvojnásobně vysoké než všechna ostatní – celých šest metrů. A potom se střídají plavební komory ve vzdálenosti 600 až 1000 metrů a „plavčík“ nestačí loď přivazovat a odvazovat a obsluhovat mechanismus zdymadla. Kanál „šplhá“ nekompromisně vzhůru hluboce zaříznutým lesnatým údolím lemovaným zříceninami hradů. Stejný osud s ním sdílejí silnice a železniční trať, občas ho překračující vysokým viaduktem.
A tak to jde až pod opravdovou lodnickou lahůdku, malý technický zázrak, poslední „skok na hřeben hor“, lodní výtah.

 

„Schody“ neboli zdymadla

Hodně času při plavbě jsme strávili nikoliv obvyklým pohybem vodorovným, ale svislým. Pomocí zdymadel a lodního zdvihadla jsme vystoupali o 100 metrů výše a o ten samý počet metrů jsme se při cestě zpět spustili dolů.
Způsob plavby zdymadly je jednoduchý, spolehlivý, rychlý, bezpečný, pohodlný (pro kapitána) a zajímavý. Všechny komory jsou si podobné jako vejce vejci. Mají stejné rozměry – délka 40 metrů, šířka 5 metrů a rozdíl hladin 2,5 a 3 metrů – a naprosto stejný způsob obsluhy, který je (pozor!) automatický a samoobslužný. Opravdu, aby loď projela komorou, není k tomu zapotřebí nikdo jiný než posádka lodi.
Že se loď blíží k zdymadlu, zdymadlo zjistí tak, že buď posádka přijíždějící lodi zatáhne za šňůru visící nad vodou uprostřed kanálu nebo je loď „přečtena“ radarem, a to asi 300 metrů před zdymadlem. Je-li komora připravena člun proplavit, signalizuje zelenou na semaforu. V opačném případě, obvykle kvůli lodím v protisměru, svítí červená. Po vplutí do komory se loď vyváže a pomocí kovového táhla, zasahujícího až k hladině, se spustí automatika. Ihned se zavřou vrata, vyrovnají hladiny a otevřou druhá vrata. A tak se za pár minut může pokračovat v plavbě. A pokud je několik zdymadel blízko za sebou, jsou automatikou propojena a následující už loď očekává.
Proplutí zdymadlem představuje tak deset minut zdržení. Tyto chvíle pak přinášejí posádkám obvykle několika lodí, které se do komory vtěsnají, příležitost sdělit si zážitky z plavby nebo si jen tak „pokecat“.
Nikde u zdymadel jsem neviděl tabulky se zákazy, příkazy či soupisy „zásad bezpečnosti při práci“ – dokonce ani návod k obsluze. Že by ta francouzská lehkovážnost?

„Výtah“ neboli lodní zdvihadlo

Dříve tam bylo „schodiště“. Na vzdálenosti necelých tří kilometrů musely lodě zdolat 17 zdymadel a za skoro 6 hodin vystoupaly o 45 metrů. Zdymadla byla opravdu nahusto, vždyť vzdálenost mezi některými byla menší než jejich délka.
Vsadím se, že lodníci, plavící se po tomto „schodišti“ se svými náklady pravidelně, nevnímali už romantiku okolní přírody – hluboký kaňon vroubený lesy a strmými červenými skalními útesy.
Před 40 lety bylo „schodiště“ nahrazeno „výtahem“ – širokým příčným lodním zdvihadlem. Nevídané technické dílo budí respekt už při pohledu z dálky. Po masivní šikmé kolejové dráze je lany tažena obrovská vana velikosti zdymadlové komory naplněná vodou. Pomocí důmyslného systému dvojitých vrat se vana spojí s jednou větví kanálu a umožní do ní tak vplout lodím. Po několika minutách vana dojede nahoru nebo dolů a lodi stejným způsobem na druhém konci vany vyjedou, tentokrát o 45 metrů výše nebo níže a pokračují v plavbě. Celý manévr, včetně případného čekání a rovnání lodí ve vaně, netrvá déle než půl hodiny. To už opravdu stojí za to: půl hodiny místo šesti.
A zážitek, pokud je člověk přímo účastníkem zvedání s vlastní lodí, je nepopsatelný. Vždyť tam taky jezdí (a zdržují) dvě výletní motorové lodě, které turisty vyvezou nahoru, nechají je prohlédnout si strojovnu a zase je dopraví dolů k autobusu.

 

Tunely se zaslouží vlastní kapitolu

Kousek za zdvihadlem, už na vrcholkovém úseku kanálu, jsou dva průplavní tunely pod nejvyššími vrcholky Vogéz. První je dlouhý 2,5 kilometru, druhý 500 metrů a následují těsně za sebou. Na jejich průjezd, jako na opravdovou atrakci, jsme se těšili. Zjištění, těsně před vplutím do tunelu, že nesvítí lodní reflektor a následujících 20 minut plavby nám však mírně zvýšilo hladinu adrenalinu v těle. Tunely byly jen velmi spoře osvětlené žlutými halogenkami, z nichž některé na tom byly jako náš reflektor. Plavební dráha v tunelu je jen pro jednosměrný provoz a je jen o málo širší než člun. Klenuté stěny tunelů jsou pouze z původní hrubě opracované skály a je na nich vidět doba vzniku před 150 lety. Zážitek zvyšuje mocná ozvěna lodního motoru a každých 500 metrů hukot větracích ventilátorů.
I když následný dojem z překonání tohoto úseku plavby byl „velmi zajímavý“, přece jen jsem druhý den věnoval v nejbližším městečku dvě hodiny na shánění žárovky do reflektoru pro zpáteční cestu. Neboť průjezdem tunelů jsme dorazili k „místu obratu“.

Zpáteční cesta

Vraceli jsme se, jak už bylo řečeno a jak to ani jinak v případě vodního kanálu nejde, stejnou trasou. Ale kupodivu, šlo nám to nějak rychleji. Nikdo mi nevysvětlí proč: voda v kanálech je stojatá, takže se neplave po proudu ani proti, zdymadla se plní stejně rychle jako se vyprazdňují…. pravděpodobně je to asi ten nepochopitelný pocit, že se „jede z kopce“. Nebo že bychom už tu cestu znali a nemuseli dávat pozor v „prudkých zatáčkách“? No to jistě – při maximální povolené rychlosti lodi 10 kilometrů za hodinu….
Původně jsme si mysleli, že to možná bude nuda jet známou cestou zpět. Ale ani v nejmenším to nebylo pravda. V obráceném směru se nám otevíraly nové a úplně neznámé pohledy, zastavovali jsme na jiných místech za účelem výletů do okolí, na jiných kotvištích jsme nocovali.
A taky jsem při zpáteční cestě přemýšlel, že jednou bude přístav a loděnice i v Kolíně a desítky turistů z domova i z ciziny se budou v motorových jachtách „prohánět“ po Labi a obdivovat krásy Polabí. Neboť cesta do Evropy vede i po vodě. Symbolicky to naznačují i ony „evropské budovy“ ve Štrasburku, právě na břehu našeho kanálu. Tudy vedly i naši loď poslední otáčky lodního šroubu, než jsme se s ní rozloučili a vyrazili na další „čundr“ po Francii.

 

Červen 2001