VLTAVA 2014: https://sites.google.com/site/polackovi/vltava2014
BAŤŮV KANÁL 2015: https://sites.google.com/site/polackovi/batak2015
NIZOZEMSKO 2015: https://sites.google.com/site/polackovi/nl2015
ALSASKO 2016: https://sites.google.com/site/polackovi/alsasko2016

Prvý raz na mori na plachetnici

– alebo spoveď námorného eléva vo funkcii kuchára

Keď človek dovŕši paťdesiatku, tak sa domnieva, že už na svete nie je mnoho vecí, ktoré by ho dokázali prekvapiť. Preto aj pozvanie na plachetnicu, ktoré prišlo od mojich bratislavských priateľov, som bral ako samozrejmosť a s určitou dávkou nadhľadu. Veď o nič nejde, trochu si poplávame, poopaľujeme a pokukáme na krásy Jadranského pobrežia…

Keď som prvý raz uvidel našu plachetnicu First 45, bolo mi záhadou, ako sa na ňu vojde šest dospelých chlapov, vrátane nakúpených zásob. To nebolo všetko, keď sa prideľovali kajuty, hovorím si dobré, nejako sa do tej postele na noc napchám. Omyl, tá kajuta nebola pre jedného, ale pre dvoch. Pozrel som na Peťa, s ktorým som tam mal spať a bolo mi jasné, že za ten týždeň na mori, bez žien a pri spoločnom spaní v tomto stiesnenom priestore, musí medzi nami s určitosťou vzniknúť niečo viac než len priateľstvo. Našťastie sme zostali len u toho priateľstva a Peťo si na moju radosť vybral na spanie náhradný priestor v hlavnej miestnosti.

Po ubytovaní sa v kajutách začalo nakladanie zásob do lodi. S funkciou lodného kuchára som bol garantom tohoto procesu a opätovne som mal pocit, ako keby som sa snažil navliecť šnúrku od topánok do ucha ihly. „Toto sa do ľadníčky v živote nemože vojsť!“ A nakoniec sa vošlo… Keď sme to tam napchali a ja som si chcel vydýchnuť, prišli chalani s tým, že víno, gin a tonic predsa nemožeme piť teplé a celý proces začal nanovo.

Po vyplávaní z maríny na voľné more som začal vnímať a vychutnávať si krásne vlnky, slnkom zaliate more a vietor, ktorý nám pískal v lanách. Vychutnávam a vychutnávam a zhruba po dvoch hodinách plavby sa ten neurčitý pocit v žalúdku začal meniť na určitejší a určitejší, až nezostala iná voľba, ako sa vykloniť z lode a nechať veciam voľný priebeh… Potom nastala chviľková uľava, ale po informácií, že nás čaká ešte zhruba 4 – 5 hodín plavby, som sa vážne začal zaoberať myšlienkou, či by nebolo lepšie skočiť do mora a utopiť sa, aby som mal toto utrpenie rýchlejšie za sebou. Sediac som flegmaticky pozoroval svoje nohy, ktoré boli čím ďalej červenejšie a červenejšíe. Potrebovali urýchlene natrieť opaľovacím krémom, ktorý som mal v taške v kajute. Predstava, že v tomto stave zleziem do podpalubia, skloním hlavu a budem sa prehrabávať v taške, aby som našiel opaľovací krém, bola pre mňa taká lákavá, ako to že si po zakotvení a vystúpení z lode kúpim na celé odpoludnie lístok na horskú dráhu v lunaparku…

Ďalšou zo zaujímavých činností pri pobyte na lodi je varenie. Jednak som sa naučil, aké je to variť v „saune“ a ďalším nemenej zaujímavým poznatkom bolo, že všetky neupevnené alebo neprišroubované veci v priebehu plavby „lietajú“ vo vzduchu tak, že by ím to mohli závidieť aj lastovičky. Jeden príklad za všetky: zabudli sme kúpiť rascu a tak sme si ju museli vyžobrať zo susednej lode. Rasca provizorne uskladnená v plechovom hrnčeku samozrejme lietala vo vzduchu ako prvá a pretože isto bola vzácnosťou. Pekne sme si ju museli zo zeme pozametať, keď sme s ňou chceli dochutiť jedlo. O lodnom plynovom sporáku nebudem radšej ani hovoriť, pretože bol inštalovaný, aby sa pri náklone lode vyvažoval. Nechcem domýšľať, čo by urobil hrniec s vriacim jedlom s mojimi slnkom popálenými nohami, keby sa mi na ne bol nedajbože prevrhol.

V stiesnených podmienkach lodnej kuchyne je hlavným problémom miesto. Človiek vie, že niečo, čo hľadá niekam dal. Ale kam? Tak preloží veci z jedného miesta na druhé, aby si uvoľnil priestor pre otvorenie skrinky a len čo sú tie veci na novom mieste, tak je potrebné ích dať nazad, pretože prekažajú aj tam. Tak vlastne celú dobu niečo hľadáte a prekladáte, čo je najmarkantnejšie na začiatku pobytu, keď človek skutočne nemá zažité, kde čo je. Nikdy nezabudnem na rozhovor s Peťom, ktorý ma duševne posiloval, keď mi bolo zle a vracal som. Opýtal sa ma: „Pogrcal si tú loď?“ Ja som mu odpovedal, že áno a Peťo neprestával: „A je to Tvoja loď?“ „Áno, je!“, odpovedal som mu. Verte mi alebo nie, ale od tejto chvíle sa veci dali do poriadku. Proste, ako som si pogrcal loď, tak sa mi nejako v hlave rozsvietilo a loď ma prijala.

Varenie asi nie je moc príjemnou dennou povinnosťou a v extrémných podmienkach a situáciách je to ešte ťažšie. Človeku sa v tom teple až koľkokrát motala hlava, keď vyšiel z kuchyne na palubu. Musím ale povedať, že varenie pre túto posádku bolo pre mňa aj napriek ťažkej práci potešením. Každému kuchárovi by som prial takýchto strávnikov, ktorí vedia oceniť dobré jedlo a bez zbytočných pripomienok dokážu v prípade potreby pomocť nielen s jeho konzumáciou.

Nechcem, aby som týmto článkom vzbudil dojem, že plavba na lodi je pre človeka len utrpením. Samozrejme, že som si užil svoje, ale stihli sme toho oboplávať toľko, že by to vydalo za 5 dovoleniek. Mal som to šťastie, že som bol členom skvelej posádky a každý z nich už bol skúseným ostrieľaným kozákom a všetci vedeli, čo majú robiť. Nikdo nezlyhal ani v skutočne krizových situáciách, keď sme sa bránili extrémnemu počasiu a hlavne vetru, ktorý vyhadzoval lode na molo, ani keď nám vysadil motor a loď sa na chvíľu, než motor naskočil, stala doslova neovládateľnou. Chalani okrem plnenia povinností súvisiacich s navigáciou a kormidlovaním lode ma povzbudzovali v chvíľach, keď mi bolo skutočne zle. Nechcem, aby to znelo ako fráza, ale spoločne sme si užili niekoľko úžasných dní a situácie pri ktorých sme si siahli až na dno nám pobyt neznechutili, ale zocelili nás.

Nechcel som veriť Peťovi, ktorý mi povedal, že po návrate na pevnú zem budem ešte niekoľko dní cítiť, ako sa moje telo prisposobilo vlnám a pobytu na mori. A skutočne – najmarkantnejšie to bolo na WC, alebo keď som si ľahol do postele, tak tá sa so mnou tiež pohojdávala… Našťastie to prešlo a moj život sa rýchlo dostal do normálnych koľají. Začal som si vážiť úplne obyčajných vecí …moja posteľ je naraz neobyčajne mäkká, pohodlná a príjde mi širšia, ako keď som odchádzal na more. Zaujímavé! Žena mi hovorí, že som nejaký iný, kludnejší a vyrovnanejší. Čo vobec nedokážem pochopiť je, že ako hypertonikovi mi výrazným sposobom klesol krvný tlak. Hodnota 107/70 bola pre mňa nedostihnuteľná aj za použitia liekov a teraz si ju nameriam skoro každý deň. Ešte na lodi som bol presvedčený, že už nikdy viac toto nechcem zažiť. Teraz ale po určitom časovom odstupe si uvedomujem, že nádhernejšiu dovolenku som ešte nezažil a teším sa na ďalšiu plavbu s chalanmi.

Preto pozor na lode – vyvolávajú u človeka trvalú závislosť!

Plavbe zdar!

Alex

„Skoro zimní“ plavba v Burgundsku

Koncem roku jsem na webových stránkách SP Praha objevila mimořádnou nabídku: týden na lodi Tarpon 37 po Burgundsku, za pětinu normální ceny, termín začátek března 2010. Taková nabídka se nedá odmítnout, na Tarpon bychom se s Honzou v plné sezóně nikdy „nezmohli“. Ale koho s sebou na tak velkou loď? Nakonec se naší nabídky na spoluplavbu chytli Jitka s Alainem, naši přátelé z Paříže. Původní Canal du Centre s odplutím 1. března se změnil na Canal Rhona – Rýn s vyplutím 15. března. V pátek napadl v Praze sníh, v Německu hlásili kalamitu a Francie byla týden po vichřicích a sesuvech půdy … Předpověď počasí ale jistou naději dávala. Čekalo nás 36 km po řece Saoně, 165 km po kanále Rhona – Rýn a asi 60 komor pro zpestření plavby.

Jak jsme se na lodi hledali …

I pro čtyři členy posádky je Tarpon 37 luxusní loď se spoustou místa. Má tři obytné kajuty: přední kajuta je s dvojlůžkem, jedním samostatným lůžkem a spoustou úložného prostoru. Vedle této kajuty je samostatná koupelna se sprchou a v další kabince WC. Následuje kuchyňka se sporákem a troubou, kuchyňskou linkou a lednicí, uprostřed lodi je salón s jídelním koutem, sedačkou a spodní kormidelnou. Prosklenými dveřmi se dá chodit rovnou ven, nemusí se po schodech nahoru na palubu.V zadní části lodi jsou dvě kajuty, v jedné jsou palandy a skříň, ve druhé je prostorné dvojlůžko, závěsná postel pro dítě a umyvadlová skříňka. Na horní palubě je spousta místa na přídi, na zádi horní řízení a velký stůl s židlemi pro „letní“ posezení.

Jak se pluje po kanálech v březnu?

Stejně jako po zbytek roku J. Francouzské kanálové lodě „počítají“ s létem, tak není divu, že jsme první dny v noci trochu mrzli. Bylo pod nulou a na pravoboku navíc nefungovalo topení. Ale počasí bylo nádherné, od rána sluníčko a modrá jarní obloha, zelenala se první tráva, všude to vonělo, práci „řvali“ a voda byla průzračná a plná ryb. To se fakt v létě nevidí. Celou dobu jsme kormidlovali z horní paluby a dokonce jsme třikrát obědvali na palubě …, jednou dokonce v krátkých rukávech. A potom že březen není vhodný na „canalboating“!

Jak fungují komory?

Jinak, než jsme zatím poznali. Všechny komory jsou opatřeny semafory a jsou automatické. Na Saoně visí asi 100 m před a za komorou „gumové“ tyče. Tyč se musí z lodě chytit, otočit s ní zprava doleva, na semaforu se rozbliká světlo, komora začne pracovat, a když svítí zelená, loď může vplout do komory. U jedné z bočních stěn zdymadla je sloupek s modrou a červenou tyčí. Loď se přichytí lany, modrou tyčí se odzdola nahoru „bouchne“, rozezní se zvonek a komora začíná „pracovat“. Pak se otevřou vrata, loď odpluje a komora se sama zavře. Také je možné použít dálkový ovladač, který jsme si vymohli na první komoře kanálu Rhona – Rýn („Komorník“ nám ho zprvu nechtěl půjčit, ale ani nás nechtěl pustit dál. Prý jsme se den předem nenahlásili a sezóna začíná až ve středu. Velmi jsme ocenili rodnou řeč a vyjednávací schopnosti druhé půlky naší posádky). Ovladač se zapne asi 200 metrů před komorou. Displej napíše „Bonjour“ a oznámí, že vyhledává signál. Když se tak stane, zeptá se, zda chceme „nahoru“ (tlačítko 1), nebo „dolů“ (tlačítko 2). Protože jsme pluli proti proudu nahoru, zdýmali jsme vždycky na „1“. Displej se dál zeptá, zda to myslíme vážně a pokud ano, ať stiskneme OK. No a pak komora pracuje: vpluje se, bouchne modrou tyčí, komora se napustí, loď vypluje, zvonky zvoní, atd. atd. Je to jednoduché a pohodlné a bylo by to všechno úžasné, kdyby fungovaly samotné komory. Neboť po zimě na začátku sezony každá druhá nefungovala. „Poznali“ jsme asi sedm servisních techniků, kteří nám střídavě mechanicky pouštěli komory, nebo nám je připravovali předem. Vše funguje, voila!

Jak si užít i krajinu kolem řeky!

Oblast Jura, kterou jsme proplouvali, je velice rozmanitá. Od mírné krajiny kolem Saony až po celkem vysoké kopce u Montbelliardu. Malé vesničky, tentokrát viditelné z vody díky stromům bez listí, měly jednotící prvek: malované kostelní věže nebo stříbrné zvonice. Vliv Alsaska byl patrný. Středověké městečko Dole bylo asi nejhezčí na celé naší cestě a kotvení uprostřed města pod katedrálou bylo romantické i proto, že jsme tam byli úplně sami. Město Besancon na řece Doubs, se slavnou Citadelou na kopci, jsme si obepluli celý. Pohled na město z vody je stejně nádherný jako z hradeb. Překvapily nás i zříceni hradů ve vápencových kopcích a malé zámečky ukryté za hradbou stromů hustě prorostlými jmelím. V kombinaci s temně modrou oblohou a modrou vodou to bylo téměř … kýčovité.

Pokud někdo miluje canalboating tak jako já s Honzou, nemůže mít problém s žádnou roční dobou a s žádným počasím. Překousne občasná protivenství techniky a spiknutí přírodních živlů. A vezme s sebou navíc i naprosté začátečníky a ještě k tomu Francouze J. A nakonec se vrácí domů odtahovou službou až z Německa, protože když fungovala loď, musí se nějaká smůla projevit alespoň v poruše auta. A těší se na červen, kdy popluje Caledonian Canal ve Skotsku!

Šárka Morávková

Březen 2010

charter: www.dovolenaslodi.cz (SP Praha)

„Expedice Wisla“ plná dobrodružství

Rok se s rokem sešel a přišel čas na naši další expedici na motorové jachtě. Kam? Do Polska na řeku Wislu, na polskou „matku řek“. Pronajali jsme si loď Weekend 820 „Anetka“ od společnosti Zegluga Wislana ze Sandomierzu. Posádka: „kapitán“ Lukáš, „navigátor“ Tom, „kuchař“ Michal, „sklepmistr“ Olda a „spojař“ Pavel. Zde je pár postřehů a zážitků z naší plavby:

Sobota 20. června: … ve večerních hodinách jsme dorazili autem do místního přístavu v Sandomierzu na Wisle. „Anetka“ již na nás čekala „připravená“. Druhá loď „Stasia“ nás měla na naší expedici doprovázet s polskými skippery Bartkem a Wojtkem.

Neděle 21.6.2009: … v neděli, něco po 13. hodině, po obědě, jsme odrazili od přístavního mola a v celkem chladném a drsném počasí jsme vyrazili na naši plavbu po polské „matičce řek“ Wisle. V první části plavby se kormidla naší lodi ujal skiper Bartek, který nás zasvětil do tajů řízení lodi a hlavně do problémů, které se vyskytují při plavbě po této řece. Důležité na plavbě po Wisle je především to, že kormidelník musí neustále sledovat hloubku řeky, která kolísá od 7 metrů do písčitých mělčin, které často vystupují nad hladinu. Zkušenost: na tomto úseku došlo celkem asi 4x k uvíznutí naši lodi „Anetka“ na mělčině a bylo nutné loď doslova opětovně vytlačovat ručně, k čemuž se dobrovolně přihlásili naši dlouholetí roztlačovači jachet kapitán Lukáš a kuchař Michal.

Pondělí 22.6.2009: … pondělní ráno nás probudilo zasmušilou oblohou … na palubu lodi „Stasia“ nastoupil úředník polské plavební správy, do kterého jsme preventivně nalili pár vodek, aby jsme si udobřili místní úřednictvo. Po vyplutí jsme bez větších problémů křižovali Wislu bez jediné pozitvní změny počasí. Lodě si pluly svou 12-ti km rychlostí za hodinu a my jsme sledovali měnící se ráz krajiny z roviny na drobnou pahorkatinu. Úředníka jsme vysadili u přívozu před městem Dolny Kazimierz – to jsme si oddechli! Do dneška nevím, proč s námi plul. V Dolným Kazimierzu jsme přistáli ve sportovním přístavu – výhled na město byl fascinující – a zůstali na noc.

Úterý 23.6.2009: … ráno okolo osmi hodin nás probudila zatažená obloha, místy se však protrhávala a vypadalo to, že se na nás konečně usměje sluníčko … a desátá hodina rozhodla v náš prospěch. Okolo té desáté hodiny jsme opustili Dolny Kazimierz a pokračovali v plavbě směrem na Varšavu. Šířka řeky Wisly dosahovala až 350 m a hloubka byla místy okolo 2 až 3 m. S pohodičkou jsme dopluli do města Pulawy, kde jsme zakotvili u staré lodi s názvem Bossman, která slouží jako restaurace a bar. Plavba dále probíhala poměrně v poklidu, místy pršelo a začalo být chladněji. Vše nám však vynahradila příroda, která v pulawské oblasti na řece Wisle byla skvostná. Písečné zálivy uprostřed řeky s nahromaděnými starými kmeny stromů vypadaly při soumraku poněkud strašidelně.

Středa 26.6.2009: … už od časných ranních hodin nás budil hluk těžkých strojů, který se ozýval z venku. Loď totiž byla ukotvena u nájezdu pro těžařskou firmu, která tady těžila za pomocí bagru, lodě a nákladních aut písek z řeky. „Kapitán“ Lukáš se už ale nevydržel dívat na bagristu a začali ho svrbět ruce a tak navrhl tomu polskému bagristovi, že by si mohl odpočinout a on těch pár náklaďáků naloží za něj. Bagrista souhlasil a Lukáš po krátké instruktáži zasedl do cockpitu bagru. Tu nabral vodu z Visly, kterou vylil na palubu šífu, tu nabral písek, který vysypal do korby náklaďáku. Odpoledne bylo sice pod mrakem, ale příjemné teplo, proto jsme na jedné písčině přirazili a ukotvili lodě. Vyskákali jsme jako malé děti z lodě a váleli jsme se v tom příjemném a jemném písku. V pozdních odpoledních hodinách jsme dorazili do průmyslového přístavu města Gora Kalvaria. Bohužel, v téhle době nás zastihla zpráva o vypuknutí ničivých povodní (červen 2009) v našem městě Novém Jičíně a okolí. Tohle téma nás na celý večer zasáhlo natolik, že jsme šli spát až pozdě v noci a každou příchozí sms jsme hltali jedním dechem. Nezbývalo nám, než lidem doma držet palce a modlit se, aby vše dobře dopadlo a ztráty byly co nejmenší.

Čtvrtek 25.6.2009: … i dnešní slunečné ráno nám kazily myšlenky na to, jak to vypadá doma. Snídani jsme absolvovali duchem přítomni spíše v Novém Jičíně, stálým telefonování s rodinami a známými. Nicméně jsme se dohodli, že budeme pokračovat v plavbě do Varšavy. Do hlavního polského města jsme dorazili v odpoledních hodinách. Podpluli jsme několik mostů, historických i nových a bylo na první pohled vidět, že Varšava je opravdové velkoměsto pulsující životem. Do jachetního přístavu se vplouvalo ocelovými vraty, které se v případě povodní zavíraly, aby uchránily lodě od poškození.

Pátek 26.6.2009: … i Wisla se začala pomalu zvedat díky povodním v Česku a na jihu Polska, což jsme poznali podle toho, že se začaly zaplavovat i chodníky v přístavu. Dopoledne jsme společně zašli do Varšavy nakoupit jídlo na další plavbu. Chvíli po obědě jsme vypluli a pokračovali jsme po proudu, propluli celou Varšavou a za městem jsme zahnuli doprava na Zeraňski Canal, který vede na Zalew Zegrzyňski ( Zegrzyňské jezero ). Zde se také nacházelo jediné zdymadlo, kterým jsme za celou dobu expedice propluli. Fungovalo úplně na jiném principu, než jsme byli zvyklí a to tak, že samotné brány zdymadla se vysouvaly z boční stěny a následně se zajistily ocelovou záklopkou jako u padacího mostu. Kanál procházel průmyslovým předměstím Varšavy až na obří jezero – Zalew Zegrzyňski, které bylo lemováno marínami a rekreačními středisky. K večeru jsme dopluli do jednoho ze sportovních přístavů a zakotvili k přenocování.

Sobota 27.6.2009: … poslední den plavby se opravdu „vydařil“: začal temnou oblohou a mlhou nad hladinou jezera a po opětovném proplutí zdymadlem pokračoval plavbou po již povodňové Wisle – „nic moc“, jen asi 3 m nad včerejší stav. Proud řeky byl mohutný, řeka byla značně znečištěná a na hladině proti nám po proudu pluly klády a nedefinované předměty, které řeka nabrala „bůh ví kde“. Často jsme se jim museli vyhýbat, aby nedošlo k poškození a potopení naší lodi, která statečně a s velkými problémy bojovala s proudem… Dopluli jsme zpátky do varšavského jachtařského portu, zakotvili, oddechli jsme si, provedli závěrečný úklid, rozloučili se s našimi kamarády skipery a vyrazili na cestu domů … kde nás nemělo čekat nic radostného.

Co k expedici dodat? Byla to cesta plná pohody, dobrodružství, improvizace a legrace, ale zároveň i mnoha krušných chvil a neradostných zpráv … Polsko nás opět nezklamalo, jsou tady hodní a ochotní lidé, krásné ženy, pěkná příroda a …velmi dobré nízké ceny. K charteru Zegluga Wislana nemám jedinou výhradu, jejich služby byly na vysoké úrovni a vždy nám se vším ochotně pomohli. Skippeři Bartek s Wojtkem a majitel Lukasz jsou skvělí chlapi a užili jsme s nimi spousty příjemných hodin.

Tom Seifert

Červen 2009

Charter: www.zeglugawislana.pl

Francouzská řeka Lot – málo známý region

Chtěl jsem strávit s manželkou pár dní na lodi na Slapech, nic jiného jsme na dovolenou neplánovali. Ale když nám kamarádi nabídli, abychom doplnili partu jachtařů a vyrazili na plavbu do Francie, bylo všechno jinak. Hlavně jsme nemuseli nic zařizovat, jen sbalit potřebné oblečení – hlavně plavky, šortky a kecky. A jedno červencové páteční ráno jsme vyjeli. Všech osm členů posádky se pohodlně vešlo do mikrobusu, včetně zásob potravin a pití. Cílem cesty dlouhé asi 1400 km byl malý přístav Luzech na řece Lot na jihu Francie, kde jsme si v sobotu odpoledne měli převzít motorovou jachtu.

První zastavení zatím ještě automobilové jízdy bylo v městečku Rocamadour. Prošli jsme historickou část, ochutnali kávu v malé kavárničce a doplnili zásoby – něco sýrů a vína. Bylo nádherné počasí, všechno před námi a cesta bez problémů ubíhala. Další zastavení na nocleh kamarádi naplánovali ve městě Clermont – Ferrand asi 300 km před cílem cesty. Chtěli jsme být odpočinutí a všichni uvítali teplou sprchu a čistou postel v hotelu Premiere Classe.

Do maríny jsme dorazili podle plánu. Už na nás čekal správce – drobný Francouz Oskar. Naše loď, pro následující týden náš hotel, se jmenovala „Scooby – Doo“. Následovalo krátké seznámení s lodí a vybavením, přidělení povlečení a rozdělení kajut. Paráda, každá dvojice měla svojí kajutu, pro společné posezení tu byl salon a velká paluba. Kuchyň vypadala přepychově, včetně ledničky a mrazáku. Dost času zabralo nalodění „hmot“ – batohů, jídla, pití a hudebních nástrojů. Oskar nás proškolil v obsluze lodi, nádrže s vodou a naftou byly plné, takže jsme mohli vyplout.

Lot je nádherná řeka, široká, břehy lemuje řada romantických staveb, vysoké strmé skály a místy i divoká příroda. První večeři a nocleh jsme připravili pár kilometrů od přístavu. Objevili jsme báječné místo pro kotvení, grilováni i koupání. Voda byla čistá a kolem ticho a klid, jako bychom byli na řece úplně sami.

Další den nás čekalo první proplutí plavební komory. Tady už byla připravena obsluha, která každou posádku proškolila v ovládání zdymadel. Bylo nás na lodi osm, takže jsme to snadno zvládli. Každý si našel svoji „funkci“ a dalších 16 komor jsme hravě překonali. Postupně nás dopluly další lodě, některé také s českou posádku. K večeru jsme dopluli do historického města Cahors a zakotvili nedaleko známého kamenného mostu. Celá posádka se vypravila do centra na prohlídku památek. Nákupy jsme nechali na ráno, čerstvé křupavé bagety za to stály. Celý den bylo příjemné počasí, občas se konalo koupání za plavby za lodí, mezitím kávička, oběd a odpočinek na palubě nebo v kajutce. Každý podle svého. Většinou se posádka přeměnila v čtenářský kroužek. Já držel kormidlo (držím ho rád) a studoval mapy řeky. Mapy jsou součástí lodní výbavy a poskytují přesné informace o plavební dráze i o okolí řeky.

Okouzlilo nás malé „kamené“ městečko Saint Cirq Lapopie se zříceninou hradu. Neodolali jsme pozvání do útulné restaurace a ochutnali místní speciality. V úzkých kamenných uličkách bylo plno obchůdků se vším možným a voňavých kavárniček. Vystoupali jsme až na vrchol zříceniny, odkud byl nádherný pohled na řeku hluboko pod námi. Další nocleh byl v Chateau de Cenevieres, pod romantickým zámkem vysoko nad řekou. Zámek obývá majitel s rodinou a pořádají prohlídky pro návštěvníky. Druhý den jsme proto vystoupali ještě jednou a zámek si prohlédli. Výklad byl ve francouzštině a kamarádka ochotně všem překládala.

Někdy kolem poledne dalšího dne jsme propluli poslední splavnou komorou a dopluli až k místu s názvem Larnagol. Tady zatím končí splavná část řeky Lot. Další komory se však upravují. Při plavbě zpět jsme opět zastavovali na známých místech, ale občas jsme objevili i útulné zákoutí, které jsme při plavbě proti proudu přehlédli. Myslím, že takovou koncentraci památek a romantických divokých míst kolem břehů hned tak neuvidíme. Plul jsem již několikrát po kanálech na jihu Francie, tak mohu srovnávat. Poslední kotvení bylo na stejném místě jako první, pár kilometrů před přístavem. Ráno byl budíček časný a povinný. Všichni museli sbalit svá zavazadla a uklidit přidělené prostory. Pak jsme ještě v klidu vypili kávičku a posnídali a pomalu vpluli do přístavu. Oskar nás už očekával. Bylo tam více posádek, všichni vynášeli zavazadla, prostě velké stěhování. Správce překontroloval uklizenou loď, odečetl ujeté motohodiny, zaplatili jsme naftu a rozloučili se.

Byla to krásná romantická plavba se sehranou posádkou. Každý měl možnost ji trávit podle svých představ. Vaření byla zábava, jachtaři si užili kormidla, upluli jsme celkem 148 km a dvakrát propluli 17 komor. Kotvení i doplňování vody bylo zdarma. Myslím, že všichni členové posádky byli spokojeni.

Červenec 2009

Charter: www.yachting4u.cz

Zářijová plavba Braniborskem

Namlsali jsme se plaveb na kanálech ve Francii a v Anglii a do Německa se nám zatím vůbec nechtělo. Ale díky krachu letecké společnosti jsme museli vzdát svoji zářijovou dovolenou v Andalusii, tak co teď? Začali jsme hledat něco relativně levného a hlavně blízko. Od Pepíka Blechy jsme věděli, že byli v Německu už několikrát a tak jsme si řekli, že to zkusíme. Našli jsme si polečnost Havel Tours na řece Havole v městečku Bredereiche, severně od Berlína, která pronajímá několik lodí typu Voyager za přijatelné ceny i pro dva (poslední týden v září za cca 676,- euro).

Naplánovali jsme si trasu z Bredereiche do Lychenu, Fürstenbergu, a pak přes Canow na největší jezero Meklenburgska – Müritz, s malou odbočkou do Rheinsbergu a zpět. Těšili jsem se na malebná městečka u jezer a na plavbu po „velkých hladinách“, která pro nás měla být přímo premiérová. Při přebírání lodi nám však majitel sdělil, že jestli se chceme pustit na sever, tak máme smůlu, protože komora ve Fürstenbergu je zavřená kvůli kompletní rekonstrukci. No nazdar, to se budeme „nudit jen na řece“?

Loď Voyager 780 jménem „Ingrid“ vypadala poměrně nově. Délka 8,5 m, šířka 2,5 m, ponor 50 cm. Prostorná loď, ideální pro 2 lidi, konstruovaná spíš pro rodinné výlety na víkend. Spaní bylo možné rozložit na přídi, ale šikovnější a hlavně prostornější bylo na zádi (jen se člověk první dny pořád o něco otloukal). Uprostřed lodi jídelní stůl, kuchyňka s nádobím a dvouplotýnkovým vařičem, dobře vyřešená lednička. Sezení u stolu s úložným prostorem. Za jedněmi dveřmi WC s umyvadlem (na lodi nebyla sprcha), za druhými dveřmi vstup do spací části. Schůdky na palubu, kde bylo možné sedět.

Vypluli jsme po řece Havole přes jedno z jezer do Lychenu. A hned na první komoře v Himmelpfortu jsme se setkali s pro nás novinkou. Obsluhování komor je skoro všude „samoobslužné“. Asi 100 metrů před komorou u značky a cedule s příkazy je přímo ve vodě, v dostatečné vzdálenosti od břehu, takový kovový sloupek. V něm jsou dvě tyče, červená a zelená. Každá z tyčí má ještě úchyty, aby se s nimi dalo otočit. Ve chvíli, kdy loď přirazí ke sloupku, musí se jeden z lodi vyklonit, zatáhnout za zelenou páku a čekat. Většinou to zapíská a pak se „začnou dít věci“. Každá komora má semafory. Pokud je červená, nesmí se dovnitř, i kdyby bylo prázdno a „připraveno“. Na světelné tabuli u komory se zobrazují informace. Časem jsem začali i rozumět zprávám jako „loď jede odnaproti“, „komora se připravuje“, „chytejte se vpravo“ apod. Když se rozsvítí zelená, pluje se dovnitř. Na jedné straně komory jsou další dva nebo tři sloupky, zase se k nim musí doplout, zase zatáhnout za zelenou tyč a komora začne pracovat. Když se z komory vypluje a nečeká žádná loď v protisměru, musí se k dalšímu sloupku a zatáhnutím za zelenou páku se začne komora zavírat. Vypadá to složitě, ale není. Jen je trochu těžší se k těm sloupkům dostat.

Věděli jsme od Pepíka, že v téhle oblasti se víceméně kotví jen v marínách. Kvůli vodě, elektřině, sprchám, toaletám, servisu a taky proto, že loď má jen kotvu a nemá ani kolíky na kotvení u břehu. A plavba to ukázala, skoro nikde se mimo maríny kotvit nedalo… Před setměním jsme připluli do Lychenu. Je to malé ospalé městečko, v sobotu večer prázdné, zato bylo plné billboardů politických stran, zrovna probíhaly volby. Kromě jedné diskotéky s rytmy typu „Eva a Vašek“ bylo všude ticho, tak jsme šli brzy spát. Ranní probuzení bylo kouzelné, modrá obloha, sluníčko, ticho, klid, a jako vždy pár kachen. Čekali jsme na „hafenmeistera“, aby nás „zkasíroval“, ale asi si v neděli přispal, tak jsme počkali do devíti a pak odpluli. Vydali jsme se přes jezero Stolpsee do Fürstenbergu. Sice jsme věděli, že opravovanou komorou neprojedeme, ale co kdyby… Bohužel, jeřáb a nákladní auta hovořily za vše. Omrkli jsme okolí a s konečnou platností vzdali plavbu na sever.

Před polednem jsme zakotvili ve fürstenbergském yachtclubu a šli se podívat do města. Oběd na palubě při 30°C ani zdaleka nepřipomínal začínající podzim. Pak jsem se po řece Havole pustili dál na jih, kolem základny v Bredereiche a pluli jsme klidnou, nádhernou krajinou. Propluli jsme tři komory a zakotvili na noc v místě zvaném Burgwall. U vody byla malá hospůdka s úžasným výběrem jídel a cenami nižšími než u nás. Šli jsme se přihlásit do hospody, zaplatili za kotvení 8,50 eura a šli se na dvůr osprchovat (automat: 1 euro = 4 minuty teplé vody). Jídlo jsme zatím řešili z vlastních zásob, na lodi byla lednice, nebyl to problém. Ohřívala jsem nebo vařila teplé obědy a večeře jsme měly studené. Jen jsme kupovali čerstvé snídaně a hlavně pověstné německé ovocné koláče k odpolednímu kafi. Z Burgwallu jsme dopluli přes Zehdenick do Oranienburgu, většího města s krásným zámkem a zahradou. Mapa trochu selhala, dost dlouho jsme pátrali po maríně. Nakonec jsme zakotvili v jachtařském klubu, byl sice soukromý, ale v této době brali i hosty. Ve všech marínách, co jsme kotvili, znali majitele Havel Toursu. Ono totiž moc firem v této oblasti lodě nepronajímá. Klub měl vlastní restauraci, čepoval příšerné pivo za symbolické euro a všichni v něm byli velmi přátelští. Cena za loď byla 7 euro včetně elektřiny a sprch. Ráno jsme se po dlouhém rozvažování rozhodli plout až do Neuruppinu, chtěli jsme si zkusit místní kanály a větší jezero. Počasí nám pořád přálo, rána byla kouzelná, přes den krásně teplo, když zapadlo slunce bylo sice trochu chladněji, ale to už jsme byli uvnitř lodi. Jinak jsme celý týden kormidlovali z horní paluby.

Cesta do Neuruppinu vede po Rupinner kanálu, který je dost úzký, jsou na něm tři krásné komory v lese, pro změnu s obsluhou komorníků, takže pokud nespí nebo si nečtou, tak hned jak vidí loď, přehodí semafor a pustí vás. Výhodou v komorách je chytání se za řetězy na bocích komor. Je to jednodušší než použití lan. Dokonce jsme si užili i dvojitou komoru se zvedacím mostem. Obsluhovala ji dáma v podpatcích, sukni a halence. Rupinner See bylo největší jezero, po kterém jsme pluli, na délku mělo asi 12 kilometrů a dovedlo nás pod zamračenou oblohou až do města Neuruppin. Nebylo tam kromě kostela a nábřeží nic zajímavého, nebyl důvod k přenocování, tak jsme se přes celé jezero vrátili do malé maríny u barokního zámečku ve Wustrau. Kotvili jsme na jezeře na pontonech, v nádherném místě před krásnou restaurací v zámeckém stylu. Nocleh stál sice 12 euro, ale dostali jsme elektronický klíč od sprch – místo bylo vážně luxusní. I městečko Wustrau je zajímavé, největší atrakcí je barokní zámeček, ve kterém se narodil generál Zieten a dnes je tam právnická fakulta.

Po ranní kávě jsme vypluli zpět přes kanál směr Oranienburg. Už dva dny jsme se snažili vyřešit dva problémy: docházel nám benzín (spotřeba lodi byla cca 20 litrů na 100 km) a potřebovali jsme vyprázdnit chemický záchod. Po několika marných pokusech v marínách jsme zjistili, že pokud někde tankují, tak jen diesel. Benzín ne, málokterá loď má motor na benzín. A fekální „mašinka“ byla v mapě zakreslená tak jednou za 50 km. Už už jsme si mysleli, že máme vyhráno, ale v jedné maríně měli úřední hodiny jen večer a v další jen ráno. Vystresovaní, že nedojedeme (nakonec nám v kanystru zbylo půl litru benzínu), jsme riskli osvědčenou marínu v Oranienburgu, snad nám pomůžou. Měla být blízko silniční benzínová pumpa, tak snad … Byla půl kilometru od maríny, jachtaři nám půjčili vozejček a my táhli přes město jak dva loupežníci kárku s dvěmi kanystry benzínu J. Další zkušenost. Ve středu ráno jsme se rozloučili s příjemným Oranienburgem a cílem cesty byl opět Burgwall, kde jsme se chtěli navečeřet v místní hospodě. Na cestě z města jsme znovu projeli komorou Lehnitz. Nikdy jsme v ničem podobném nebyli. Výška 6 metrů, délka 135 metrů. Napouštění bleskové, vypouštění přes obrovská vrata, která se zvedají jako gilotina. Celé to zařízení je přizpůsobené pro nákladní lodě, které v tomto úseku plují. Když se míjíte se stodvacetimetrovou lodí, je to docela zážitek.

Skoro sami jsme pluli po tomhle širokém kanále, projeli jsme Zehdenickem, a až na konci celodenního putování jsme našli malou marínu v Mildenbergu, kde nám hafenmeister vyřešil naše problémy: WC a vodu. Za celou dobu to byl jediný člověk, který uměl anglicky. Konečně jsme dorazili do Burgwallu. Našli jsme si hezké místo na kotvení, osprchovali se a zašli na pravou německou večeři. Další poznatek: když jíme, neplatíme za kotvení. Dali jsme si královské porce a byla to velká bašta. Noc na kanále byla klidná a probudili jsme se do dalšího slunečného a modrého rána. Poslední den plavby jsme se vydali proti proudu řeky Havoly do města Templin. Templin je větší městečko se středověkými hradbami, kostelem, na jehož věž jsme vylezli, s náměstím, kde se konají trhy a s vyhlídkovou lodí, která byla narvaná k prasknutí místními důchodci. Koupili jsem něco málo k jídlu, poslali pár pohledů a po skvělém obědě vypluli směr marína v Bredereiche. Cestu jsme znali, těšili jsme se na úsek se třemi malými, nízkými komorami a na další gilotinovou komoru před marínou.

Naše plavba skončila. Ujeli jsme 315 kilometrů a propluli jsme třiceti komorami. Večer jsme vyndali z auta kufry, sbalili co nejvíc věcí, naposledy se vyspali a v sobotu ráno v 9 odevzdali naši Ingrid zpátky „rodičům“. Vše proběhlo rychle, za 15 minut jsme odjížděli. Zbytek soboty jsme strávili v lázních Bad Schandau, kde jsme se máčeli v bublinkách, potili v sauně a relaxovali. Bylo to krásná týdenní dovolená ve dvou, v krásné přírodě, a i když to byla jiná loď, jiný styl a jiná pravidla, jsme rádi, že jsme pluli „tím“ Německem.

Šárka Morávková

Říjen 2009