Konečně na českých řekách

(malý itinerář plavby Slapy – Praha – Mělník – Kolín a zpět do Prahy)

Původně jsme chtěli plout z Prahy do Kolína a zpět, ale řízením osudu byla loď k dispozici až na Slapech. To cestu sice prodloužilo, ale rozšířilo naše poznání o další kus Vltavy. Takže následující „malý itinerář“ je o to obsáhlejší. Při cestě jsme se chtěli především přesvědčit o „vybavenosti či nevybavenosti“ obou řek pro lodní turistiku.

 

1.den: Slapská neděle

Jak už to bývá na začátku každé naší plavby, přebrali jsme si v neděli dopoledne loď. Vše proběhlo hladce a za slabou hodinku jsme se na lodi zabydleli. Pět lidí a pes: já, manželka, syn, dvě malé vnučky a Ajda. Takže abych „naše“ plavidlo představil: motorová jachta River Boat 26 „Otis“, délka 8 m, vybavená standardně vším potřebným pro „trvalý“ a pohodlný pobyt, spotřeba při max. rychlosti cca 11 km/hod. asi do 3 l nafty/hod. Jak se později ukázalo, měla i docela solidní „jízdní“ vlastnosti.
Potom jsme se mohli konečně rozhlédnout po místu předávání lodi – Modré loděnici – strávili jsme tam i nedělní noc – ve Ždáni na Slapské přehradě (na ř.km 95). Tahle marína patřila skutečně svým vybavením i službami k tomu nejlepšímu, co jsme za další týden viděli.
Odpoledne jsme pak několik hodin „brouzdali“ po přehradě, po hladině nedělně a dovolenkově zaplněné vším možným: plachetnice, pramičky, šlapadla, lehátka, hlavy,…,prima na nácvik slalomu. Po prozkoumání jezera asi 15 km proti proudu jsme ovšem nenalezli další vhodné „umělé“ přístaviště nebo marínu. Přistát u přírodních skalnatých břehů nebo stát na kotvě se nám s cizí lodí zdálo trochu riskantní. Míjená mola obvykle byla soukromá nebo pro výletní parníky.

2.den: Pod Prahou je zákaz plavby

Druhý den ráno vyplouváme k přehradě, kde nás čeká zajímavý manévr, převezení naší lodě přes hráz. I když se dopředu domlouváme telefonem s „převozníky“, musíme čekat asi hodinu a ještě jednou volat, než se na slipu objeví traktor s vlekem a může začít transport. Když je loď upevněná na podvalníku, vyrážíme asi na kilometrovou cestu přes vesnici do laguny pod hrází. I když byla celá akce pro mne novinkou, šlo vše ráz na ráz, že jsme ani nestačili vystoupit z lodi.
Z jednoho „rybníka“ jsme na druhém, na Štěchovickém přehradním jezeře. Při proplouvání hlubokým, skalnatým a zalesněným údolím mě nutně napadá, jak asi byli smutní původní osadníci těchto břehů řeky, když jim vzniklá přehrada začala navždy zatápět Svatojánské proudy. Byl bych taky, ale to bych tu teď nemohl plout … fakt nepříjemné dilema.
Štěchovické jezero je liduprázdné, dlouhé jen 7 km, vzápětí je vidět koruna hráze a zdymadlo. Čekání na proplavení v lichou hodinu si krátíme koupáním. Ale ouha, voda je asi o 10 st.C studenější než na Slapech.
Rozdíl hladin 20 m zdoláváme snadno, komora má jako jediná plovoucí pacholata. A už uháníme ku Praze. Ve Štěchovicích je možné natankovat, asi 100 m od mola na levém břehu je čerpačka, ale my zatím nepotřebujeme. Dále „překonáme“ dvoubarevné rozhraní vod na soutoku se Sázavou v Davli, bez problémů a čekání „šlojzneme“ zdymadla ve Vraném n.V. a Modřanech, mineme domovský přístav naší lodě na Císařské louce a hledíme vstříc lodnímu mumraji ve vnitřní Praze. Dosavadní rychlost plavby byla díky proudu řeky docela slušná a tak se zdá, že cíl dnešního dne – Nelahozeves – bude dosažen. V Jacht Klubu Císařská louka ve Smíchovském přístavu je také velmi dobré kotvení.
Smíchovské zdymadlo bylo naštěstí volné a po zavolání jsme čekali jen pár minut. Vyplivlo nás pod Karlův most do docela pěkné strkanice všech možných i nemožných lodí a kocábek, jejichž jediným cílem je ukázat turistům na palubě v co nejkratší době co nejvíc pohledů na matku měst. A tak se točí a motají mezi třemi mosty jako čamrdy bez ohledu na ty menší. Už abychom byli ve Štvanické plavební komoře.
Ale tam nás čeká neradostná zpráva. Pod Trójou je Vltava až do zítřejšího poledne zavřená. Takže „hledat nocleh“. Útočiště nacházíme na přístavišti TJ Libeňský ostrov ve veřejném přístavu Praha – Libeň. Měl-li bych se vyjádřit ke kvalitě služeb a pořádku, tak asi řeknu, že „by z toho mohla jednou možná být i docela slušná marína“ se „zajímavým muzeem historických plavidel na břehu“. Ale pivo tam točili dobré a je to na ř.km 47,6.

3.den: Z Vltavy do Labe

V úterý vyrážíme před desátou, doufaje, že by snad zdymadlo v Podbabě začalo „pracovat“ dříve. Ale kdepak, poplujeme přesně v poledne. Zatímco zbytek rodiny šmejdí po nákupech či snad po cukrárnách, já hlídám loď vyvázanou na konci Trojského kanálu u schůdků navigace v horní rejdě zdymadla a krátím si čas přemýšlením, je-li možné s tímto zpožděním doplout do Kolína a zpět do Prahy do soboty odpoledne.
Těsně před dvanáctou se přiřítí tlačný remorkér s nákladním člunem, rozsvítí se zelená na semaforu komory – a Vltava je opět „v provozu.“. Tahle nákladní souprava je pak naším „předvojem“ skoro celou dnešní cestu.
Proud řeky popohání loď krásným skalnatým údolím, které nás doprovází až k Libčicům n.V. V kritických úsecích, kde je úzká plavební dráha a řeka má větší spád, nemusíme dnes důsledně sledovat plavební hloubku, protože vodní stav je nadlepšen odpouštěním vodních děl nad Prahou. V rychlém sledu překonáváme plavební komory Roztoky a Dolánky, protože jsou připravené pro náš „předvoj“, ani není nutné telefonovat. Těsně před městem Kralupy míjíme na pravém břehu marínu klubu Kaučuk Kralupy (ř.km 22,4) a o kousek dál marínu Lobeček (ř.km 21). V obou sportovních přístavech by se našlo dobré kotvení i pro hosty.
Ve zdymadle Miřejovice už vím, že to Labe dnes stihneme. Těsně nad jezem Vraňany odbočuje plavební kanál Hořín: je 10 km dlouhý a z důvodů malé šířky je na něm plavebním znakem stanoven zákaz předjíždění a míjení lodí. Pokud nemáte radiostanici, je dobré zavolat na komoru Hořín a informovat se o lodích v protisměru a využít rozšířených míst pro míjení. Naše cestovní rychlost se ustálila na 10 km/hod. a tak asi teprve po 50 min. nám silueta mělnického zámku signalizuje konec kanálu.
Hořínské dvoukomorové zdymadlo se mi vždy líbilo svojí „historizující“ architekturou, i při suchozemských prohlídkách. Devítimetrový rozdíl hladin byl v době výstavby a je i dnes na naše poměry docela úctyhodný. Je už ale skoro 18 hod., takže jsme ještě s jednou plachetnicí asi poslední „spouštěcí rundou“.
No a ještě asi 800 m a ejhle … Labe zprava. Už jsme, my Kolíňáci, na své řece. Další dva kilometry proti proudu a vplouváme do místa vyhlédnutého pro dnešní noc, do ochranného přístavu a bývalého zdymadla Hadík. Je tam sice několik starých lodí, ale dělníci pracující na jejich opravách nás přijali vstřícně a dovolili nám vyvázat se u jednoho obřího tlačného remorkéru.

4.den: Kolínský maratón

Obříství, Lobkovice, Kostelec n.L.,Brandýs n.L., Čelákovice, …, to je jen prvních pět zdymadel ze třinácti a 84 km vodní cesty, které musíme zdolat, chceme-li dnes večer kotvit v Kolíně v maríně na Sandberku.. Vzhůru do práce!
Začínáme brzo ráno telefonátem na zdymadlo Obříství, aby nás „vzali“. Labe je dnes řeka s velmi malým provozem, takže tato žádost nečiní obsluze zdymadla žádný problém. Přestože jsem vybaven telefonními čísly na všechny labské komory, nejsou v našem případě až tak moc třeba.. Od první komory máme díky vstřícným a přátelským obsluhám nastavenou zelenou vlnu a záleží jen na nás, jak s ní naložíme. Využíváme ji plně.
„Malé“ Labe je oproti Vltavě docela „lehká“ řeka, je plně kanalizované a tak pomocí zdymadel stoupáme „z rybníka do rybníka“. Pozornost posádky se může plně obrátit na sledování okolní krajiny. Labe plyne uklidňující polabskou nížinou, kterou by mohly narušit snad jen očekávané siluety různých „chemických spolan“, ale jak jsme se přesvědčili v minulosti např. v německém industriálním Porůří, i chemičky měly směrem k vodě přiměřeně přívětivější tvář. Míjíme Brandýs n.L., Lysou n.L., Nymburk, Poděbrady, …všechna města se zajímavou historií a zvoucí něco vidět …
Jelikož tohle všechno známe ze suchozemských cest, frčíme dál bez přestávky. I tady je magická hranice 18 hod. pro bezproblémový průjezd komorami. Tento čas mě začal „tlačit“ z hlediska posledního, kolínského zdymadla. Již v Nymburce to vypadalo skoro beznadějně. Ale po rozhovoru s obsluhou kolínské komory, když jsem se představil jako pravověrný Kolíňák, jsem získal protekci: komora bude otevřená, dokud neprojedu. To se stalo v 18,40 hod. a v 19,00 hod. jsme zakotvili v maríně na Sandberku – u kamarádů. Byla to dneska pěkná šichta.

5.den: Odpočinkový den

Plán: dopoledne na Sandberku – koupání, nákupy v Kolíně, přivézt naftu v kanystrech – a kolem poledne vyrazit zpět a nocovat tam, kam doplujeme. Prostě dnešní den v poklidu.
Marína Sandberk v Kolíně je „široko daleko“ nejlepším přístavištěm na středním Labi, dalo by se říci, že jediná. Odbočkou na levém břehu na ř.km 86 se asi 300 m dlouhým kanálem dostaneme do části vytěženého jezera, kde je marína umístěna. K dispozici jsou přístavní mola, voda, elektřina, občerstvení, vodní lyžování, poněkud hůře dostupná je „civilizace“ – více na www.sandberk.wz.cz.
Po obědě tedy vyrážíme po proudu dolů a chceme se při plavbě zaměřit na obhlídku případných možností kotvení, nejenom „přiražením“ k přírodnímu břehu. Při průjezdu kolínským zdymadlem ještě jednou poděkujeme za včerejšek a pokračujeme dál podél nám domorodcům důvěrně známých břehů dál. Až do Poděbrad to známe „jako své boty“ – i když jsme vždy usilovně hledali, žádné kotviště zde není. U soutoku s Cidlinou na ř. km 70,5 se s trochou opatrnosti kotvit dá, ale nic moc. A co Poděbrady, známé lázeňské město, turisticky velmi atraktivní … ale kde zastavit? Přístaviště pod zámkem je pouze pro výletní parník Král Jiří.
Velká šance se nabízí v Nymburce: tam se nyní dokončuje důkladná rekonstrukce ochranného přístavu přímo pod městskými hradbami. Stačilo by málo a byl by tam sportovní přístav úplně ideální. Nechme se překvapit, zda se toho někdo ujme. Na ř. km. 55,5 (Drahelice) se nechá „nocovat“ u vysoké přístavní hráze „opuštěného průmyslového objektu“, ale vlastně bez možnosti „vystoupení z lodě“.
Další případná kotviště, která jsou zakreslená na lodních mapách, jsou k použití jen obtížně, např. na ř. km 51 a další. Kdybychom chtěli navštívit velmi zajímavý „Botanicus“ v Ostré nebo zámek v Lysé n. L., není kde kotvit. Tak bychom mohli pokračovat až k Brandýsu n. L., kde je těsně nad zdymadlem dobré a dlouhé ochranné kotviště, ale samozřejmě bez jakéhokoliv vybavení a u veřejné cesty. Tam jsme taky přenocovali. Jaké jsou podmínky kotvení v klubové maríně pod zdymadlem jsme potom ráno nezjišťovali, ale při plavbě kolem se tahle marína netváří, že by nabízela kotevní místa pro hosty.

6.den: U přátel v Nelahozevsi

Po přenocování se brzo ráno, s nástupem obsluhy zdymadla do služby, spouštíme dolů … čeká nás plavba až do Nelahozevsi na Vltavě.
Taky tento úsek Labe – od Brandýsa po soutok u Mělníka – neoplývá možnostmi ke kotvení. Hned v úvodu plavby by se nabízelo místo v lokalitě štěrkovny Borek, ale „dovnitř“ je povoleno vplutí lodím jen jednoho sportovního klubu. A při obhlídce vjezdu do starého přístavu cukrovaru v Kostelci n. L. se opět nabízí představa, jak by tento vysloužilý průmyslový přístav mohl být snadno využit pro sportovní plavbu.
Tentokrát mineme soutok s Vltavou bez „povšimnutí“ a ještě kousek si užíváme Labe a úžasného panorama Mělníka. Ale pak už jsme zase na Vltavě, vlastně na hořínském laterálním kanále. Zde je několik příhodných míst ke kotvení, nejlepší asi na 5. km v překladišti Chramostek, ovšem zase bez jakéhokoliv vybavení.
Vplutí do Vltavy nevěstí nic dobrého.Potvrdily se zprávy,že v tyto dny budou vypouštět více vody z přehrad nad Prahou. Vodní stav a proud řeky je znatelně větší než při cestě tam. Rychlost lodi výrazně klesá a to nás zítra čekají kritičtější úseky.
Ale již je za komorou Miřejovice vidět zámek Nelahozeves a pod ním na břehu řeky rychle pokračující výstavba nového sportovního areálu, samozřejmě s přístavem. Na přístavní hrázi nám už chytá hozené lano náš přítel Petr Kožený, který to tady všechno „vytváří“. Takže součástí dnešního kotvení je podrobné seznámení s hotovou částí maríny a potom dlouhé klábosení na lodi u lahve vína o dalších plánech a plavbách. Ale co bych o nich psal, když na příslušném webu je vše: www.pristavnelahozeves.cz

7.den: Boj proti proudu a dobrý konec

Dnes to asi bude boj. Proud řeky „se tváří“, že by mohl být nad síly naší lodě. Jak končí vzdutí miřejovského jezu, začíná opravdu sílit. Za mostními pilíři zrušeného mostu nad Kralupami už začíná nechvalně známá chvatěrubská plavební úžina. Jestli se „doškrábeme do tej Prahy“, by měla ukázat právě ona.
Tak jak stoupá rychlost proudu v korytě řeky, a i když motor lodě běží na plné obrátky, mám pocit, že stojíme na místě. Vůči břehu se posunujeme jen neznatelně. Dokumentují to „záznamy z odposlechu výkřiků“ osazenstva lodě: „…stojíme na místě…“, „…ne, kousek jsme se pohnuli…“, „…couváme…“, „…snad to budu muset obrátit…“, „…vydrž…“, „…teď jsem asi možná zrychlili…“, „…snad to zdoláme…“. Takže ten kilometrový kritický úsek jsme pluli skoro čtyřicet minut. Ale už je za námi.
A když se konečně přehoupneme přes zdymadlo Dolánky, zase si na chvíli „odpočineme“. Dalšími dvěma úžinami mezi komorami jsme se už prořítili rychlostí snad 3 km/hod. No a na klidné řece nad podbabskou komorou jsme už na všechno zapomněli. A tak si ještě jednou a v klidu vychutnáme proplutí Prahou.Věřte mi, plul jsem už mnoha městy, ale s žabí perspektivy je Praha jedinečná.
Roztomilé bylo na závěr proplutí zdymadlem Smíchov. Nahoru ve frontě: tři výletní lodě, zadokolesák Šumava a my. Shora vyplouvá několik lodí a „hora železa“ Vyšehrad. Nakonec jsme v komoře těsně vedle Šumavy a čekáme, kdy nás rozmázne o stěnu zdymadla … Kdyby nebylo takovýchto story, o čem bych psal?
Loď vracíme na Cindě na Císařské louce a … příště asi uděláme celou Vltavu až do Týna.
Ahoj.

 

Červenec 2006

Charter: www.vltavacharter.cz