Dva lidi na lodi, o psu nemluvě aneb po stopách „Tří můžů ve člunu, o psu nemluvě“

Poté, co se mi dostalo před pár lety do rukou úžasné čtení od Jerome Klapky Jerome o plavbě „Tří mužů ve člunu, o psu nemluvě“ po Temži z Londýna do Oxfordu a zpět, tak od té doby jsem usínal s touhou jejich plavbu následovat. Ale po více než 120 letech? To snad tam ta řeka už ani nebude – i když v Anglii je v tomhle ohledu možné úplně všechno, tam přeci jenon dbají na tradice a usilovně se snaží zachovat vše staré.
Nakonec tam ta řeka přeci jen byla, a nejenom ona, ale i spousta dalších krásných zákoutí a pozoruhodností na březích a mnoho nezapomenutelných zážitků. Nechť o této plavbě podá svědectví následující pojednání.

 

KAPITOLA I: Loď z Datchetu – První zdymadlo – Windsor – Královský „víkendový domek“ – Bohatá večeře

Krásná „Lady Keeleigh“ – teď mluvím o naší půjčené motorové jachtě – na nás čekala v Datchetu u temžského mola, k ní jsme tedy zamířili naše kroky, na ní jsme naskládali zavazadla a na ní posléze vstoupili.
„Nechybí vám něco“, zeptal se Kirk, co mu loď patřila. „Ne, vše je O.K.“, odpověděli jsme a pak jsme, já u kormidla, Ludmila s lanem na pravoboku a Ajda, jako vždy očekávající příští houpání, na zádi, odrazili na vody, jež měly být příštích sedm dní naším domovem.
Vypluli jsme podle plánu proti proudu řeky Temže, a jak nám všichni, kterých jsme se ptali, potvrdili, bylo to opravdu směrem na Oxford. Za pár minut jsme si vyzkoušeli první zdymadlo a posléze zakotvili ve Windsoru. Bylo pozdní odpoledne. Zde není možné si neprohlédnout, alespoň zvenčí, „víkendové“ sídlo anglické královny – Windsor Castle. Není to „domek“ ledajaký, ale největší a stále obývaný hrad na světě. Ale moc se tam prý královna nezdržuje. Já mít něco takového na venkově, tak dám pochmurnému Londýnu trvale vale.
Dnešní den byl náročný na cestování a nezbývalo nám moc času na jídlo. Dali jsme si proto na závěr dne bohatou baštu – prostě svačinu, večeři a malé sousto na noc v jednom. Lída na lodi strašně ráda vaří a tady ještě ke všemu objevila velmi vytříbeně zařízenou lodní kuchyni. Nakonec jsme si ještě dali ke kávě kapánek whisky – z lahve, kterou jsme si před dvěmi lety přivezli z Anglie a doma jaksi zapomněli vypít.

KAPITOLA II: Vyplouváme brzo ráno – Clivedenské lesy – Marlow – Veslaři v Henley

Ráno jsme si přivstali, u vědomí toho, že do Oxfordu to máme ještě mnoho hodin plavby. Maidenheadem jsme propluli rychle a teprve mezi boulterským a cookhamským zdymadlem jsme zvolnili tempo a s tichou blažeností vychutnávali okolní jarní scenérie: clivedenské lesy zde sestupují až k břehům a vytvářejí stinná zákoutí v četných meandrech řeky. I když vzhledem k venkovní teplotě bychom spíše uvítali zákoutí slunná.
V časném odpoledni jsme zakotvili v Marlow, aby se „Ajda alespoň trochu protáhla“. Byla to procházka příjemná, i když tohle starodávné městečko hodně ztratilo ze svého dřívějšího koloritu, asi i těmi moderními „značkovými obchody a fastfoody“ vestavěnými do přízemí starých domů. Ani na dalším úseku, až do Henley, není možné řece a okolí nic vyčítat, tedy pokud se mluví o jejich půvabech. Za krátký pohled stojí i velkolepá kulisa starého opatství bishamského, bývalého sídla templářů.
Na noc jsme zakotvili kousíček nad Henley, pár desítek metrů pod marshkým zdymadlem. Henley je proslulé svojí červnovou veslařskou regatou – a množství veslařů, kterým jsme se museli vyhýbat při plavbě, jako by tuto událost předznamenávalo. Ale vyhýbali jsme se rádi, protože každý soudný člověk musí ocenit námahu, kterou veslaři rozličného stavu a věku vynakládají pro „dobro svého těla … i duše“.

KAPITOLA III: Déšť a smutná řeka – Přemýšlím o stěračích – Lída pochybuje – Úvaha o zdymadlech

Už v noci nás budilo ze spaní dešťové bubnování na střechu lodi. A když jsme vyplouvali, déšť snad ještě zesílil. Pluli jsme bez zájmu o okolí, jen s touhou být zas o zdymadlo dále. Jako bychom tušili, že někde vpředu bude jasná obloha a trocha slunce … Ona totiž řeka, když z ní čiší chlad a vlezlé vlhko, když na její hladinu bez ustání dopadají krůpěje deště – to je vodní cesta plná melancholie a všeobecného smutku.
A já jsem navíc musel přemýšlet, proč na lodích, které jsou obvykle dražší než auta, a měl jsem jich půjčených už hodně – těch lodí – neumí zařídit pořádné stěrače. Sice kmitají jako o závod sem a tam, ale vodu na skle jen rozmazávají do neprůhledných čmouh. Lilo až k mapledurhamskému zdymadlu. Tam přestalo, ale o to větší a studenější vítr se zdvihl. Ale v podnebí, jaké je v Anglii, podlehnout počasí, to bychom si vytvořili pro případ příštích plaveb nanejvýš neblahý precedens.
Možná i pod dojmem toho nevalného počasí Lída zapochybovala, zda-li to do toho Oxfordu stihneme. Řekl jsem jí: „Musíme, … a už o tom nechci slyšet ani slovo“.
Z Cleve proti proudu je dlouhý říční úsek bez jediného zdymadla. Je to sice dobrá štreka pro trénující osmiveslice z oxfordských kolejí, ale kdo bere zdymadla jako zpestření plavby – a to my bereme – ten přijde zkrátka. Já osobně mám zdymadla velmi rád, hlavně při stoupání nahoru. To je mnohem optimističtější než klesání. To z temných hlubin pomalu stoupáte nahoru k novýn výhledům na řeku a čekáte, až se otevřou vrata a můžete vyplout dál. A taky ve zdymadlech potkáte jiné lodě a můžete s jejich posádkou prohodit pár slov nebo se podělit o nějaké potřebné zkušenosti. Komory jsou skoro stejné, stejně úhledně upravené, vyzdobené muškáty a jinou rozličnou květenou, trávníky čerstvě posekané, domky strážných obrostlé chomáči kvetoucí vistárie nebo břečťanu … inu Anglie. Všechny byly hezké, ale nejvíce se mi líbila ta v Marlow. Nejhlubší a nejstudenější zdymadlo je cookhamské.

KAPITOLA IV: Hostinec „U snopu ječmene“ – Clifton Hampden – Ranní vstávání – Půl dne v Oxfordu

K večeru jsme dopluli do Clifton Hampdenu. Nekotvili jsme tam jen tak pro nic za nic. Důvodem byla obhlídka hostince „U snopu ječmene“. Taky jsme se tam šli hned podívat. A opravdu, je to nejroztomilejší a nejstarosvětštější hospoda na Temži. Nízko posazená tlustá došková střecha a mřížkovaná okna budí dojem jako z pohádky. A když tam vejdete, tak poznáte, že i stropy starobylých hostinských místností jsou „nízko položené“. Já jsem hned ve vchodu málem dostal ránu do hlavy. Ale „opravdickou ránu“ jsme dostali, když z lokálu vykázali Ajdu, která to „velmi těžko nesla“. A protože jsme „všichni tři na jedné lodi“, tak jsme tu pintu Guinnessu oželeli taky.
O to více času do setmění jsme měli na prohlídku zbytku obce. Tam jako by se všichni domorodci domluvili – že by jim to někdo přikázal, tomu by se mi věřit nechtělo – že budou vždy a na všech domech dělat pouze doškové střechy. Jen kostel měl z nějakého záhadného důvodu výjimku.
Ráno jsme vstali opravdu časně, protože jme opravdu chtěli být v poledne v Oxfordu. Je až s podivem, že nám časné vstávání na lodi – oproti doma – nečiní potíže. To celodenní kormidlování, běhání po zdymadlech a vůbec pobyt na čerstvém vzduchu, to člověka zmůže a zažene brzo na noční odpočinek. Úderem dvanácté jsme opravdu zakotvili v Oxfordu. Zdrželi jsme se půl dne. V Oxfordu jsme již kdysi byli, tak jsme se pouze bezcílně brouzdali městem a jeho parky a mezi starobylými kolejemi „vstřebávali duch vzdělávání, vědy a umění …“. Taky jsme doplnili zásoby jídla na další dny plavby.

KAPITOLA V: Trénující studenti – Cesta zpátky – Obsluha temžských zdymadel – „No mooring“

Ráno, chvilku po šesté, nás probudil halas ozývající se ze všech stran lodi. Od vody skřípění a šplouchání vesel, ze břehu megafony trenérů uhánějících po břehu na kole. No, to jsme koukali, tak brzo po ránu: na hladině snad dvacet osmiveslic se studentskými posádkami v plném tréningu. Ze slušnosti, abychom se jim nepletli do dráhy, jsme počkali, až po osmé uklidili lodě a odklusali na semináře. Ale jak na těch seminářích, „příjemně“ unaveni sportem, budou biflovat anglické dějiny, nořit se do tajů kvantové fyziky nebo přemýšlet jak se stát bankéři a šikovně vydělat na bankovní krizi, to mi jasné není.
Pak jsme tedy vyrazili zpět, nyní už za docela slušného počasí. „Nahoru“ jsme zdolali 22 zdymadel, to samé nás čeká po proudu. Asi by bylo na místě něco povědět o jejich proplouvání. Proplouvají se docela bez problémů. Po většinu dne je na nich obsluha, musím zdůraznit ochotná obsluha, která zařídí vše potřebné a navíc třeba pomůže s lany, pokud jsou pacholata nedosažitelná z lodi. Mimo jejich pracovní dobu funguje na zdymadlech „Self Service“ – samoobslužný provoz se vším všudy. Jeden z posádky, kapitán to není nikdy, musí před komorou vystoupit z lodi a „nahoře na komoře“ se ujmout všech povinností komorníka. Na ovládacích panelech, u každých vrat po jednom, se výmluvně označenými tlačítky spustí všechny funkce komory – od vypouštění či napouštění vodou nebo zavírání či otvírání potřebných vrat. Fakt to dokáže každý, i plavčík.
Takovou ne moc milou každodenní starostí je shánění nočního kotvení – na Temži se pluje pouze od slunce východu do slunce západu. Zapoměňte na romantiku: zakotvit někde u opuštěného ostrůvku, ne že by tam nebyly, a daleko od civilizace si užívat samoty? Břehy Temže jsou zarostlé, hustý stromový porost se naklání daleko do vody. Pokud najdete břeh vyšší a holý a zdá se vám vhodný pro uvázání lodě, vůbec nemáte vyhráno … tam „svítí“ cedule „No mooring“, obvykle s dodatkem „Privat“. A pokud je břeh ještě vhodnější pro kotvení a je na něm posekaný trávník, tam je nápis výmluvnější: „No mooring. Striktly“. Nejspolehlivější jsou proto veřejná kotviště, která jsou téměř v každé obci i jinde po celé délce toku. A máte po starostech a pár kroků do hostince. Za těch pár liber, které možná přijde večer vybrat obecní úředník, to stojí.

KAPITOLA VI: Po proudu je to rychlejší – Wallingford – Reading – Datchet – Poděkování „matce“ Temži

Tak jsme tedy tři dny pluli zpět. I když Temže povětšinou plyně líně, občas proud, hlavně pod jezy, zrychlí o poznání loď, a to bez zvýšené „námahy“ motoru. Mezi marlowským a cookhanmským zdymadlem jsme zalitovali, že nemáme oplachtění. Nemohli jsme se inspirovat plachetničkami, které tam řádili na hladině. Litovali jsme o to víc, že vál příznivý vítr tím správným směrem.
Spěchat jsme nemuseli, měli jsme na stejnou štreku o půl dne více. Zastávky jsme dělali v místech, která jsme cestou tam vynechali a která se nám zdála „ve zpětném zrcátku“ zajímavá. Ať to byl Abingdon se starobylým obloukovým kamenným mostem, příjemný Wallingford s vhodným nábřežím pro noční kotvení, větší a modernější Reading, ve kterém z Temže odbočuje Kenet – Avon kanál, Maidenhead, který ani za zastávku nestojí – s několika omšelými hotely a vilami na nábřeží, připomínajícími snobskou okázalost z předminulého století. A nakonec Datchet. Ten nám fakt udělal na závěr radost: našli jsme tam dva původní hostince, „U jelena“ a „Panský dvůr“. A když myslím původní, tak to znamená, že … už téměř dvě století na stejném místě a pod stejným vývěsním štítem stále točí pivo a ubytovávají hosty.
Hned jak jsme se poslední den plavby spustili dolů posledním, romneyským zdymadlem, naše spolehlivá a vytrvalá loď „zavětřila“ molo v „rodné maríně“ v Datchetu a uháněla jako o závod k cíli a naučeně přistála.
„No“, řekl jsem, když jsme další den ráno opouštěli Datchet, „byla to moc milá plavba a já za ní staré matce Temži ze srdce děkuji“. Lída přikývla a na znamení souhlasu štěkla i Ajda. Dál už jsem neřekl nic a pokračovali jsme v jízdě autem na cestu po jižní Anglii.

Pokud vám uvedené vyprávění něco připomíná, hlavně výše uvedenou knihu J.K.J., není to podobnost náhodná, ale úmyslná. A taky možná byl duch onoho spisovatele přítomen na palubě naší lodi, nebo spíše já jsem byl duchem stále při jejich plavbě. Ale ať je to tak či onak, napsal jsem pouze pravdu. Jo, a tu knížku si určitě přečtěte!

 

Květen 2010

Charter: www.kriscruisers.co.uk