„Canal des Deux Mers“ – kanálová klasika

Ten titulek asi nikomu nic neřekne, ani když si ho z francouzštiny přeloží do naší mluvy: „Kanál dvou moří“. Kterých… a kde je?
Konec slovních hrátek. Prostě je to všeobecně známý „Kanál Du Midi“. Je to onen historický kanál na jihozápadě Francie, v podhůří Pyrenejí, v překrásné krajině provincie Languedoc, plné vinic a historických památek. Je to kanál, který spojuje Středozemní moře s Atlantským oceánem!
Tam jsme se vypravili na plavbu, protože každý „světa znalý“ lodník, který se chlubí svými plavbami, musí tenhle kanál alespoň jednou v životě proplout. My jsme se k tomu odhodlali asi až po dvaceti letech… Sice pozdě, ale přeci…

 

„Canal Du Midi“ je opravdová výjimečnost mezi historickými evropskými vodními cestami – už svojí délkou a dobou výstavby. Stavěl se od roku 1665(!) do roku 1681. O jeho výstavbu se zasloužil vynikající podnikatel a stavitel té doby Piere Paul Riquet, který se sto tisíci dělníky všech profesí dotáhl stavbu za patnáct let do zdárného konce. Vlastně úplně nedotáhl – zemřel v roce 1680, půl roku před otevřením kanálu.
„Canál Du Midi“ není v celé délce od moře k moři. Začíná podle kilometráže ve městě Toulouse a končí po 250 km v Sète u Středozemního moře. Nejvyšší nadmořská výška, kterou překonává je na rozvodí na 50. km, 190 m n.m. Od Toulouse pokračuje k Atlantskému oceánu „Canal lateral a la Garonne“ a poté řekou Garonne, na druhé straně je možné doplout „Canal du Rhône a Sète“ až do řeky Rhône. Na celé délce kanálu je celkem 65 zdymadlových stupňů, z nichž mnohá jsou dvou až čtyřstupňová, stupeň Fonserannes v Bézirs je dokonce sedmistupňový. Ten zvedá kanál na dostatečnou nadmořskou výšku, které se bude „držet“ podél vrstevnice mnoho dalších kilometrů.
Kanál je obdivuhodné dílo. Do dnešních dnů je zachován v původním stavu, jen zdymadla jsou po renstrukci vrat automatická, ale to spíše pro ulehčení a urychlení v dnešní době velmi intenzivního turistického provozu.

 

Výchozí marínou, startem naší plavby, bylo kotviště lodí charterové společnosti Nicols v městečku Le Somail na 165. km kanálu. Tam jsme si převzali v sobotu odpoledne 26. května objednanou loď Nicols 800 jménem „Foix“ (stejně jako jejich ostatní lodě měla jméno po nějakém městě v okolí) – a jak už je naším zvykem, tu nejmenší, osmimetrovou, vhodnou však pro nás dva a psa Viktorii. Těch lodí různých velikostí tam měla společnost Nicols asi dvacet. Musel jsem dumat nad tím, když v plné sezóně všechny vyplují – a vyplují i lodě od jiných splečností – jaký je potom na kanále nával a ve zdymadlech „tlačenka“. Přejímka lodi proběhla hladce, střídavě v německém nebo anglickém jazyce – inu, předávající poznal zkušené skipery.

 

Ale než jsme dorazili do Le Somail, tak jsme věnovali jeden den prohlídce kanálu v úseku, kterým nepoplujeme: třeba historické město Bézirs, nedaleko kterého je ono sedmistupňové zdymadlové schodiště Fonserannes a dále město Narbone, kterým prochází z „Canal Du Midi“ odbočující „Canal de la Robine“, přímá „zkratka“ do Středozemního moře. Taky vhodný tip na plavbu…

 

V neděli ráno vyplouváme na první kilometry „našeho“ kanálu. Dle mapy to bude asi 10 km „po rovině“, bez zdymadel. Tady stavitel kanálu projevil svoje umění – kanál se vine po vrstevnici, na úbočí nad okolní krajinou, říčky a potoky tekoucí z okolních svahů pod úrovní kanálu překonává mnoha aquadukty. Vůbec je kanál přehlídkou stavitelského umění 17. století. A což teprve zdymadlové komory nebo zdymadlová schodiště. Do konce dnešního dne jsme jich překonali šest: 2x jednostupňové a 2x dvoustupňové. Na noc se vyvazujeme na pěkném městském nábřeží v Hompsu (146. km), bez poplatku a s možností načerpat si vodu. Před večeří využíváme nedaleké rozsáhlé umělé jezero k příjemnému vykoupání. Kdo pluje po kanálech, ten jistě ví, že kanály nejsou nejvhodnějším místem pro „osvěžující koupel“.

Další den plavby jsme absolvovali zdymadel poněkud více: 11 zdymadel v sestavě 1x třístupňové schodiště, 3x dvoustupňové a 2x jednoduché. Zdymadla na Canal Du Midi stojí za podrobný popis, protože jen málokde – snad nikde – se taková najdou. Je to asi způsobeno velmi rannou dobou jejich výstavby. Všechna zdymadla byla postavena jako oválná – snad pro lepší statiku – a mají délku 30 m a šířku max. 10 m. Zdvih u jednotlivých stupňů nepřevyšuje 3 m. Zde se musím zmínit, z hlediska dnešního lodníka, na jednu zvláštnost při proplouvání. Při plavbě nahoru je nezbytné, aby plavčík vystoupil před komorou a došel na břeh komory pěšky, aby mohl podaná lana uchytit za pacholata, která jsou jinak z lodě těžko dostupná, jsou „daleko“ od hrany zdi komory. Při plavbě „dolů“ žádné problémy nejsou. I když obsluhy komor jsou velmi přátelské, s uchycením lan obvykle nikomu nepomohou. Ale v naší „předsezóní“ době nebyla žádná uspěchaná nervozita.

 

Když jsem se tak rozepsal o těch zdymadlech, úplně jsem zapomněl na jednu věc: skoro celý den nám propršel, mnohdy se désť změnil na fajnový liják. To jsme v těchto jižních končinách neočekávli. Na noc jsme „zakotvili“ v městečku Marseillette (127. km). Asi si spočítáte, že jsme z Hompsu upluli pouze 20 km. Ale to je na Midi asi tak obvyklá dávka – stejně ho nikdy neproplujeme celý a zdržení na zdymadlech prodlužuje plavební čas.

Za bod „obratu“ ke zpáteční plavbě jsme zvolili Carcassonne (105. km). Trochu spěcháme, aby nám zbylo více času na prohlídku téhle perly kraje Languedock, na břehu řeky Aude, která nás „sledovala“ po celou dobu plavby. Už v poledne po skomném obědě jsme tedy mohli vyrazit – po zdolání šesti zdymadlových stupňů, 22 km plavby a vyvázání se na břehu kanálu před městským přístavem – na tři kilometry vzdálenou dominantu Carcassonne, „La Cité“, na kopci nad „Dolním městem“…

 

Carcassonnské „La Cité“ je jedinečné středověké opevněné město, vybudované ve 13. století, pulzující rušným životem dodnes, ovšem v rámci obrovského turistického boomu. Je to opravdu unikát. Není to jen místní hrad, je to opravdu ucelené a výborně zachované historické město „se vším všudy“. Ale ty restaurace a prodejny jsou ovšem až moc současné. Na popisování naší tříhodinové procházkay po „La Cité“ nejsem kompetentní, nejsem suchozemský cestovatel, snad jen jeden postřeh, asi trochu negativní. Když jsme z La Cité přes trojí hradby odcházeli „do ůdolí“, šokovalo nás žluté, výrazné a velkoplošné „vyzdobení“ hradeb, zdaleka viditelné a pro nás trochu kontroverzní. Ale co se dá dělat, prý nějaký švýcarský „umělec“ chtěl Carassonne zviditelnit a „oni“ mu to dovolili. Ještě že ty „barevné orrnamenty“, jak jsme se dozvěděli později, jsou jen přilnavé slabé fólie a mohou se snadno odstravit – kdy (?). Ale posuďte sami, zda-li to historické památce „sluší“…

Zpáteční cestu poplujeme jako „tam“, docela se navštívená noční kotviště osvědčila. Budeme se ovšem více věnovat pozorování kanálu a okolní krajině… Do výchozí maríny tak máme 60 km plavby a 43 zdymadel. Akorát pro pomalou „vyhlídkovou“ plavbu, včetně opakovaného koupání v Hompsu a nákupu potřebných zásob.

 

Canal Du Midi je standartní kanál, který plně vyhovoval lodní dopravě té doby a nyní je úžasný pro turistickou plavbu doby dnešní. Je průměrně široký na hladině 18 m a hloubka dosahuje 1,8 m. Velké množství zdymadel a velká nadmořská výška přes rozvodí vyžaduje obrovské množství vody, dodávané do kanálu. S tím se museli stavitelé vypořádat především… vypořádali. V okolních horách, kopcích, zvláště v pohoří Mountagne Noire, vybudovali vodní nádrže a pomocí důmyslně vedených kanálů se doplňuje voda spotřebovaná zdymadly dodnes.

 

První den zpáteční plavby je poznamenán nepřetržitým deštěm, od mrhelení po špláchec… A abychom si to plně uvědomili, nejen z kabiny uzavřené lodi, ta největší průtrž mračen s krupobitím přišla v okamžiku, kdy Lída musela na třístupňovém zdymadlovém schodišti třicet minut obsluhovat zvenčí loď… zvládla to, po proplavbě se kompletně přestrojila a pluli jsme dál.

 

Provincie Languedock je dnes jedna „velká vinice“. Rozlehlé vinohrady jsou vidět z lodi kam oko dohlédne. O jejich produkci informuje i průbodce: prý produkují až 15% světové produkce vína. Takže polední zakotení v obci Paraza bylo pro nás zcela stylové: po výstupu „na vrchol obce“ jsme narazili na pozoruhodné objekty: na místní zámecké vinařství, kde jsme si zakoupili dvě láhve místního vynikajícího vína a obhlédli zvenčí zámek, kde pobýval stavitel kanálu Riquet během jeho výstavby. Jistě by plavba touto oblastí v době vinobraní mohla být velmi zajímavá. Ještě bych se rád zmínil o jednom „klišé“ o „Canal Du Midi“: v mnoha prospektech je znázorňován jako „stužka vody mezi alejí platanů“… mohu potvrdit, že v některých úsecích je to skutečně tak. Mnohdy jsou břehy lemovány i jinou „stromovinou“… Lída dokonce zaregistrovala i liliovník tulipánokvětý, který byl v plném květu… ona je tak trochu na tu přírodu, na rozdíl ode mne, vysazená…

Do koncové maríny v Le Somail jsme dorazili všas, den předem večer. Přesně v době, která je potřebná na závěrečný úklid lodě a přenesení většiny bagáže do v maríně zaparkovaného auta. A o ranním předání lodě se zmiňovat nebudu, vše bylo hotovo během pár minut. A dál už nás čekala jen cesta domů, kterou jsme si protáhli na pět dní – pro nás jsou i tyhle „příjezdové a odjezdové“ cesty k lodi a od lodi taky cestovatelským cílem. Ze zážitků téhle zpáteční cesty se zmíním pouze o jednom: o návštěvě muzea a galerie malíře Toulouse-Lautreka, malíře druhé poloviny 19. století, v malebném historickém městě Albi, jeho rodišti. Kdo se jen trochu zajímá o malířství, neměl by si tenhle zážitek nechat ujít.

 

Závěrem: V úvodu jsem napsal o návštěvě „Canal Du Midi“ toto: pozdě ale přeci… pokud jste tam dosud nebyli… fakt není nikdy pozdě… jako v našem případě!

 

Květen 2018

Charter: www.hausbot-dovolena.cz