PĚT DNÍ NA MOHANU

Po plavbách na nádherných „turistických“ kanálech v nizozemském Frieslandu, střední Francii a v severoněmeckém Mecklenbursku jsme se rozhodli vyzkoušet „opravdovou“ vodní cestu, německou řeku Main, která kromě „vzrušení“ z potkávání se s velkými nákladními loděmi nabízí i malebnou krajinu v okolí. A to především na středním toku mezi Würzburgem a Aschaffenburgem, který jsme si pro plavbu vybrali a kde jsme také měli možnost si pronajmout loď.

 

Nejprve něco o řece

Středoněmecký Mohan je součástí významné dopravní vodní trasy ze severu na jih Evropy. Je splavněný až do Bambergu, a to zásluhou výstavby kanálu Mohan-Dunaj, který z něho u tohoto města odbočuje a přes Norimberg směřuje do Kelheimu na Dunaji. Možnost transkontinentálního spojení činí z této vodní cesty velmi frekventovanou tepnu. Téměř celý den se po řece pohybují oběma směry proudy nákladních lodí nejrůznějších typů pod vlajkami všech okolních zemí.
Plavební parametry vodní cesty jsou úctyhodné: na všech stupních jsou plavební komory o minimální délce 300m a šířce 12m, uzpůsobené pro tlačné soupravy nebo dvě nákladní lodě. Za zmínku stojí i neobvyklé stavební řešení některých komor – jsou stavěné mírně do oblouku, protože by se s dolní a horní rejdou do údolí výrazně meandrující řeky rovné nevešly.
Ale i přes intenzivní „průmyslové“ využití je Mohan dostatečně přitažlivý i pro lodní turistiku: hluboké údolí se svahy porostlými vinicemi, kulisy starobylých měst a městeček na břehu, lesy okolní pahorkatiny Spassart, dostačující síť sportovních přístavů a kotvišť, ale konec konců i „dobrodružství“ při proplouvání zdymadly nezklamou žádného fandu toulek po vodních cestách. Je však potřebné „kapitánské osvědčení“ pro vedení lodě.

Mezi velkými loděmi

Za hezkého zářijového dne a při optimistické předpovědi počasí jsme dorazili do moderní maríny v Eibelstadtu a převzali si motorovou „jachtičku“ Saga 20. Když ji manželka poprvé shlédla, neubránila se výroku v tom smyslu, že „čím větší řeku zvolíš, tím menší loď vybereš….“. Ale co, hlavně že je vybavena vším potřebným a že její rozměry umožňují ….., ale o tom až později.
Vyrážíme po proudu směr Würzburg, což je pár kilometrů. Tam nás čeká první plavební komora. Jak máme nejlépe při proplavbě této a dalších postupovat, nám vysvětlil „Hafenmeister“ v Eibelstadtu. Na Mohanu je většina plavebních stupňů vybavena kromě výše popsaných velkých zdymadel i „titěrnými samoobslužnými komůrkami“ pro sportovní plavbu. Ale taková však ve Würzburgu chybí. Tam se musí do „velké a s velkými“. Jak tedy na to. Nejprve je nutné se ohlásit mobilem na velín a domluvit čas proplavby. V tomto případě nás nechali asi hodinu čekat v horní rejdě a pak jsme se museli vtěsnat mezi dva říční kolosy. To by ještě šlo, ale když ty „velké“ při vyplouvání z komory spustily motory, ani jsme nestačili sledovat, jak se „kolegové kapitáni“ baví nad našimi problémy v rozbouřené hladině komory. Tuhle legraci jsme potom zažili ještě třikrát.
Prohlídku Würzburgem jsme nechali na zpáteční cestu a po plavbě přes další tři jezy jsme na noc zakotvili ve starém „ochranném přístavu“ u Gemündenu. Noční kotvení je tak trochu problém a musí se dopředu naplánovat. Je potřeba vybrat vhodné kotviště oddělené od plavební dráhy, protože na volné řece se z důvodů nepříjemného vlnobití od stále proplouvajících lodí kotvit nedá.
Druhý den brzo ráno jsme vyrazili na další plavbu. Řeka v té době byla ještě zahalena mlžným oparem, který se však zanedlouho pod náporem zářijového slunce rozpustil. Přesto bylo nezapomenutelným zážitkem spatřit náhle se z mlhy vynořující nákladní lodě, spěchající k další plavební komoře.
Po půl hodině plavby se střelka palubního kompasu téměř náhle otočila o 180° a to signalizovalo, že Mohan na své pouti k Rýnu narazil na lesnatou hradbu Spessartu a „rozhodl se ji obtéci jižně“. Na jih jsme potom pluli až do Wertheimu, na soutoku Mohanu s řekou Tauber, který jsme si určili jako místo naší „obrátky“. Takže nám na zpáteční cestu zbyly téměř 3 dny – dostatek času na plavbu a prohlídku okolí řeky.

Při zpáteční cestě jsme nespěchali

Wertheim, Lohr, Karlstadt, Würzburg, to jsou jména několika měst na „našem“ úseku Mohanu, střežící, obklopena v hlubokém údolí vinicemi a lesy, od nepaměti dopravu na řece…..
Ve Wertheimu se musí vystoupat křivolakými uličkami se starými měšťanskými domy ke zřícenině hradu vysoko nad městem. Neboť právě odsud je možné shlédnout údolí Mohanu v plné kráse.
Lohr am Main. nabízí pohodlný sportovní přístav a pivovar se stylovou restaurací, což je opravdu velmi výhodná kombinace pro přenocování.
Pravobřežní Karlstadt je od řeky chráněn dobře dochovanými hradbami, za nimiž se skrývá stejně dobře zachovalé staré město s hrázděnými domy.
A samozřejmě Würzburg, nejen moderní a průmyslové, ale i město starobylé a středisko franckého vinařství. Zde si můžete koupit, třeba v honosných sklepích klášterního vinařství, typickou zploštěle baňatou Bocksbeutel -láhev- dobrého franckého vína pro večerní posezení na lodi v maríně pod svahy Marienbergu. Velkým zážitkem pro lodníky je i proplavba plavební komorou, velmi důmyslně a citlivě zakomponovanou mezi pilíře gotického mohanského mostu. A samo město stojí alespoň za půldenní prohlídku.Opravdu se nevyplatí na Mohanu spěchat.

Co napadá lodníka na Mohanu

Teď bych měl konečně vysvětlit výhodu naší malé lodi a termín „titěrné samoobslužné komůrky“. Při úpravách řeky pro lodní provoz stavitelé mysleli na všechno. Pro sportovní plavbu vybudovali těsně vedle jezových válců ještě malá zdymadla. Jejich rozměry jsou cca 10 x 2,5m a jsou plně automatická a samoobslužná. A právě rozměry naší jachtičky nám umožnily je používat a tudíž plout bez jakéhokoliv zdržení. Větší motorové jachty mají smůlu a musí se „domáhat“ proplouvání velkými komorami. Když jsme jednu z těchto sportovních komor viděli ještě před plavbou na jezu ve Schweinfurtu, mysleli jsme si, že je to nějaká místní dětská atrakce.
Takto dobře skloubit nákladní dopravu a turistiku je obdivuhodné a dokazuje to, že je to nejen teoreticky možné, ale i ve skutečnosti proveditelné. Projektanti a stavitelé svůj citlivý přístup samozřejmě uplatnili i ve vztahu k přírodě. Při „kanalizování“ řeky zachovali klidné říční zóny mezi výhony, neporušena zůstala slepá říční ramena a pobřežní vegetace, na každém jezu je samozřejmostí rybovod, umožňující tahy ryb. Opravdu nevzali řeku přírodě ani nikomu jinému a nepředělali ji na „kanál či stoku“. A často viděné volavky to jen potvrzovaly. Chtě nechtě jsem musel myslet na některé analogie u nás ….. jak si stále navzájem dokazujeme, že něco nejde nebo dokonce jít nesmí ….
Naše cesta po pěti dnech skončila opět v maríně v Eibelstadtu. A protože jsme se s řekou nemohli rozloučit, domů jsme to vzali po silnicích vedoucích co nejblíže řeky, až jsme nakonec skončili u jednoho z jejich pramenů ve Fichtelgebirge nedaleko našich hranic. Ale i to patří k toulkám po řekách. Myslím, že můžeme Mohan doporučit všem, kteří občas vymění pevnou zem za houpající se palubu lodi.

 

Září 2002