Kanály pod javorovým listem

Když klasický canalboating v Kanadě, tak na kanálech Trent-Severn a Rideau v provincii Ontario. Obě vodní cesty nabízí opravdu nevšední lodní a krajinářské zážitky, navíc umocněné jejich historickou hodnotou.

Vodní cesta Trent – Severn

Hned druhý den po příletu do Toronta jsme vypluli na vodní cestu Trent – Severn. Už cesta autem do maríny napovídala, že vodní cesta se nachází v úžasné kanadské krajině.

První noc jsme přenocovali vyvázáni u mola na “dolní vodě” zdymadla Fenelon Falls. To už jsme měli za sebou plavbu přes několik jezer a jedno zdymadlo v Bobcaygeon a seznamovali jsme se s pronajatým hausbótem. Jelikož s námi trochu “cloumal” šestihodinový časový posun, šli jsme spát dle kanadského času dost brzo a taky jsme brzo vstávali. Už před šestou jsme nad hrnkem kafe v klidu vyčkávali, až se otevře komora pro další plavbu. Obcházeli jsme zdymadlo a sledovali veškeré přípravy osádky zdymadla na práci – včetně vztyčení kanadské vlajky na stožár vedle komory. Živě jsem si představoval, jak by se tvářili naši “komorníci” při obdobné každodenní povinnosti. Přesně v devět jsme měli komoru připravenou – a to jsou zde zdymadla ovládaná ručně, což je pro obsluhu docela namáhavá práce, jak jsme se o tom přesvědčili mnohokrát.

Hausbót “Sundance” jsme si převzali v sobotu dopoledne. Bylo to 31 stop dlouhé plavidlo s přívěsným motorem a vybavené pro plavbu a život na vodě. Bylo půjčené od fy R+R Houseboat Rentals v Maríně Kawartha Lake v zátoce jezera Pigeon u města Bobcaygeon. Musím sebekriticky přiznat, že bych raději plul na nějaké motorové jachtě, ale takovou jsem v nabídce charterových firem nesehnal. Ale nepřijeli jsme testovat lodě, nýbrž poznat Kanál Trent-Severn … a to nám umožnil i tenhle hausbót se svou cestovní rychlostí 14 km/hod.

Vodní cesta Trent – Severn (mapa), se začala budovat v roce 1820 pro zajištění spolehlivé dopravy z jezera Ontario do jezera Huron, mj. i pro překonání Niagarských vodopádů. Začíná ve městě Trenton na břehu Ontaria a po skoro 390 km ústí u Port Severn do Georgian Bay jezera Huron. Z celkové délky je asi 50 km vykopaných kanálů, zbytek tvoří plavební dráha po několika desítkách větších a menších jezerech. Nejvyšším bodem je jezero Balsam: od Ontaria je k němu převýšení 182 m, k jezeru Huron klesá o 80 m – těch 100 m jsou právě peřeje a vodopády řeky Niagara. Tyto výškové rozdíly překonávají plavidla pomocí 42 klasických zdymadel, dvou unikátních hydraulických zdvihadel a jedné lodní dráhy přepravující lodě v “suchém stavu”. Rozměry plavebních zařízení jsou různé, nejčastěji délky 24 – 47 m, šířky 7,7 – 10 m a plavební hloubky 1,9 – 2,9 m. Vodní cesta byla v celé délce dokončena téměř po 100 letech, až v roce 1920. Např. západní část v údolí řeky Talbot byla budována až 1898 – 1907. Dnes celá vodní cesta slouží výhradně rekreační plavbě a pro ní je udržována v perfektním stavu společností Parks Canada.

Dva dny jsme se plavili směrem na západ od Bobcayceon a dopluli – přes zdvihadlo Kirkfield – až k největšímu jezeru na trase vodní cesty, k jezeru Simcoe. Jeho velikost a častý silný vítr opravňují k varovné tabuli před výjezdem na jezero: “Jezero Simcoe může být nebezpečné, sleduj předpověď počasí!” Ale to nám nevadilo, stejně jsme dál plout nechtěli, nejzajímavější vrcholovou partii vodní cesty jsme již zdolali. Otočili jsme hausbót a vyrazili zpět po stejné trase do domovské maríny. Nyní jsme se mohli ještě lépe soustředit a vychutnávat, obráceným pohledem, nedozírné hladiny jezer, krátké kanálové úseky, břehy s chatkami a rekreačními domy ukrytými ve všudypřítomné zeleni … Před námi se otevírala jezera Mitschell, Canal, Balsam, Sturgeon, Pigeon a další. Osádky zdymadel nás už vítali jako “staré známé” – v téhle předsezoní době jim jejich “komornická živnost” moc nekvetla a byli vděčni za každou “zakázku”. Počasí se střídalo jako na apríla, ale to jen utužovalo naši lodnickou odolnost a odhalovalo další tváře této vodní cesty. Do Maríny Kawartha Lake jsme se vrátili po čtyřech dnech plavby a na zbývající dva dny jsme si naplánovali plavbu na východ.

Na začátku sestupné větve vodní cesty Trent – Severn směrem k Georgian Bay, na 272. km, bylo v letech 1900 – 1907 vybudováno hydraulické lodní zdvihadlo Kirkfield. V té době již na “druhém” konci vodní cesty fungovalo lodní zdvihadlo Peterborough, které se zdvihem 19,5 m bylo a dosud je největším hydraulickým zdvihadlem na světě. Jejich projektant Richard B. Rogers dříve studoval sedm hydraulických zdvihadel v Anglii, Belgii a Francii a této zkušenosti bohatě využil. Zdvihadlo Kirkfield se stalo součástí stavebně velmi náročného úseku kanálu Trent – Severn v údolí řeky Talbot a po jeho dokončení mohla být zprovozněna celá vodní cesta.
Zdvihadlo Kirkfield má dvě komory o rozměrech cca 42 x 10 x 2,4 m, navzájem propojených hydraulickým systémem. Zdvižení nebo spuštění lodě o 14,5 m trvá včetně vplutí a vyplutí z komory pouhých 10 min. V letech 1960 – 1966 bylo zdvihadlo rekonstruováno: byla přebudována stavební část, část technologická bylo zachována v původní podobě, pouze byla doplněna o automatiku.

Vodní cesta na východ je součástí sestupné větve kanálu směrem k jezeru Ontario. Ty dva dny nám ani tak nezáleželo, kam doplujeme, pouze jsme se chtěli jen tak courat po vodě. Přesto jsme přes několik jezer a zdymadlo Buckhorn dopluli až k dalšímu zdymadlu Lovesick, které překonává krátké peřejnaté spojení dvou překrásných jezer, zaplněných spoustou ostrůvků, skalisek a plavebních úžin. Po delším “navigačním cvičení s GPS” se nám podařilo najít a navštívit na odlehlém břehu jezera indiánskou rezervaci Ojibwa. Ale kromě prodejny suvenýrů to nemělo s “prvními obyvateli” Kanady mnoho společného. Asi si na tuhle historii moc nepotrpí.
Poslední den plavby se nám odměnil krásným slunečným počasím, jako kdyby chtěl odčinit dny minulé. Večer jsme dopluli opět do zátoky Pigeon a na lodním grilu si ukuchtili poslední lodní večeři, na které jsme si dali opravdu záležet. Po skoro 300 naplutých kilometrech jsme si to možná i zasloužili. Nad dobře propečeným stejkem jsme nešetřili chválou nad Trent – Severn Waterway … Proplout ji někdy celou, to by byl zážitek!

Pár informací pro plavbu: Noční kotvení buď na kotvě v mnoha zátokách nebo v některé maríně za 1,5 CAD/stopu plavidla nebo u zdymadel za 0,9 CAD/stopu – při placených službách je vždy k dispozici dobře vybavený washroom. Poplatek za proplutí zdymadel je obvykle u charterových lodí zahrnut v nájmu, jinak se platí 0,9 CAD/stopu pro jedno proplutí nebo je možné si koupit např. šestidenní “tranzit” za cca 5,- CAD/feed. Přistávání u břehů jezer je dost problematické, protože většina pozemků je “privat”. Půjčované lodě jsou vybavené podrobnými plavebními mapami. Možnosti nákupů potravin a benzínu během plavby jsou bohaté. Tyto informace platí i pro Vodní cestu Rideau.

Charter: www.rrhouseboats.com

Vodní cesta Rideau

Vodní cesta Rideau se od Trent-Severn vůbec neliší. Rozlehlá jezera s členitými břehy a spoustou ostrůvků, krátké kanálové úseky se zdymadly … Lišila se naše plavba: místo hausbótu rychlý motorový člun, místo delšího poznávacího výletu krátká sportovní plavba.

Plavbu jsme měli naplánovanou asi takhle: na motorovém člunu poplujeme jeden den “tam”, na noc zakotvíme u malého ostrůvku, uděláme si piknik a druhý den zase “zpět”. Vrcholem měl být právě ten malinký, úplně opuštěný kousek pevniny, kterých je na Rideau nepočítaně … Ale realita byla trochu jiná.
Motorový 7-metrový “Baja Cuddy Cabin Cruiser”, půjčený v Brown´s Maríně v místě zvaném Chaffeys Lock, byl opravdu rychlý, už při zkušební plavbě Dave předvedl jeho 50 km/hod. O co byl rychlejší, o to měl menší vybavení pro delší plavby, pouze místo na přespání na přídi. Ale s tím jsme počítali a tomu jsme přizpůsobili plavbu a vybavení, které jsme si vzali sebou.
Než jsme v neděli ráno dorazili do Chaffeys Lock, cestou autem z Ottawy jsme část kanálu Rideau dobře prozkoumali: obdivuhodná byla symbióza měst a městeček s kanálem, který vlastně kdysi dávno “zavinil” jejich vznik při budování a po svém dokončení – Kingston, Westport, Newboro, Smith Falls, …

Iniciací výstavby Vodní cesty Rideau (mapa) v kanadské provincii Ontario byla válka mezi Spojenými státy a Kanadou v roce 1812 a snaha zajistit bezpečnou dopravní tepnu z Montrealu do oblasti jezera Ontario. Výstavby kanálu se ujal kapitán John By a stavbu realizoval v letech 1826 až 1832 – stala se vrcholným inženýrským dílem 19. století na severu Ameriky. Vodní cesta Rideau je 202 km dlouhá: začíná ve městě Ottawa odbočením z řeky Ottawa impozantním osmistupňovým schodištěm a končí v Kingstonu vyústěním do jezera Ontario. Krátkými kanálovými úseky vysekanými ve skalnatém terénu se 49 zdamadly spojuje několik desítek jezer, která tak tvoří větší část vodní cesty. Zdymadla jsou konstruována pro plavidla do délky 27,4 m a šířky 7,1 m. Z Ottawy je k horní kanálové zdrži výškový rozdíl 83 m, dolů k hladině jezera Ontario 50 m.

A jak to tedy dopadlo? První den nebyl pro otevřený člun zrovna příznivý. Těžké mraky nízko nad hladinou, občas déšť a stále vítr … opět asi zkouška naší výdrže. Propluli jsme přes několik jezer a zdymadel, propletli se po plavební dráze kolem mnoha skalisek a několika úžinami. Přístupné břehy byly jako obvykle “obsazeny” chatami, moly a lodními garážemi. V podvečer se vyčasilo, zůstal jen ten vítr zvedající na hladině příjemné vlny.
Začali jsme hledat onen vytoužený ostrůvek pro noční kotvení. Ale člověk si nemá vytvářed romantické sny. Najednou jsme zjistili, že na všech vhodných “pevninkách”, ať už velikosti dlaně či fotbalového hřiště, jsou chaty nebo rekreační domky a že to všechno, včetně přistávacích můstků, je “privat property”. A aby nebylo pochyb, cedule na břehu to říkaly dostatečně výmluvně. Nakonec jsme nedopadli špatně a nemuseli stát na kotvě. V malé zátočině jezera Big Rideau, kde k jezeru přiléhá přírodní park, jsme objevili malé molo pro lodní návštěvníky parku, nyní jako stvořené pro nás, a na břehu krásné místo pro táboření. Tak jsme tam přenocovali.

Cesta zpět se vydařila: jasná obloha, mírný větřík, klidná hladina, rychlý kluzák … na rychlosti jsme nešetřili … ani na spotřebě. Byl by hřích toho nevyužít. Nevrátili jsme se hned do Cheffeys Lock, ale zbylý čas jsme využili pro plavbu “na druhou stranu”. Požitku z rychlé plavby jsme se nemohli nabažit. Nakonec jsme ale stejně museli loď v 16 hodin vrátit – v tom nejlepším.

Asi jsem dostatečně nepopsal krásy navštívených vodních cest a naše zážitky z plaveb. Ale ty jsou vlastně nepopsatelné a možná by to ubralo na vlastních dojmech těm, kteří tam vyrazí po nás. Opravdu to stojí za to, i když ta Kanada je přeci jenom trochu dál a teď nám to někdo zavařil s vízy.

Červen 2009

Charter: www.brownsmarina.com